Canisterapie a rotvajler

Nedávno jsem napsala článek do místních novin.
"Donutily" mě k němu reakce lidí v obchodech a na poště.

Jen tak. Jako osvětu o tom, že autismus "vůbec" existuje.
Možná jsem měla chuť vysvětlit lidem, že můj syn není "nevychovaný spratek", ale chytrý a citlivý chlapeček,  který nemůže za to, že mu byla do vínku dána porucha autistického spektra.

Nečekala jsem žádnou reakci, natož pozitivní....
Když noviny vyšly, tak mi napsala kamarádka, jestli jsem četla ohlas na své povídání.

Ne, nečetla.
Noviny sice jednou za 14 dní koupím  - s vidinou, že si je NĚKDY přečtu, ale většinou se k nim nedostanu....
Napsala mi stránku a já jsem si cíleně přečetla jen ten jeden článek.... o canisterapii.

"Léčbu psem" provozujeme už několik let - našeho maltézáka jsme pořizovali před 6 lety Elišce na radu psycholožky.
A Jenda Betynku miluje, i když jí to občas dává najevo "zvláštním" způsobem - honí ji po zahradě s klackem, tahá ji za ocásek, vyhání ji z boudičky apod. Ale také jí hází její hračky a volá:
"Pines, Bety, pineeeees" (přines). Hází jí piškoty a granule po celém bytě a Betynka běhá, skáče a hledá je všude možně ...a vím, že jim to oběma dělá radost.

V tom článku byla zmínka o canisterapii se 2 psy - rotvajlerem a americkým pittbulem. V první chvíli ve mně úplně hrklo.
Cože? Tohle že jsou psi na canisterapii?

Můj laický pohled na tahle 2 plemena... ??? Řekla bych, že jsou to "zlí psi" - zrovna ti, o kterých ve zprávách občas slyším, že kousli dítě....???
Mám Jeníčka moc ráda. A představa, že by dělal těm psům to, co provádí chudince Betynce...??? Vždyť by ho museli kousnout....!?


V první chvíli jsem tu myšlenku úplně zavrhla. Rotvajler a pittbul? S Jeníkem? Nikdy!
Pak se mi to rozleželo v hlavě.

Měla bych alespoň poděkovat za nabídku "možné spolupráce"....
Sedla jsem k mailu, prohlédla jsem si fotky psů, osvědčení o výcviku, o složení zkoušek u zkušebních komisařů....

Ale pořád jsem váhala. Nabídku mi učinila slečna z Ochrany fauny, kam s Jeníkem nosíme kaštany a žaludy, a kam se rádi chodíme dívat na zvířátka.... tak snad ví, co dělá.... :-)
Říkala jsem si, že se tam zkusíme jít alespoň zeptat.....
První návštěvu jsem však naplánovala na deštivý a upršený den... Nějak mě to počasí neposlouchá a nenechá si ode mne poroučet.

Vešli jsme do areálu Ochrany fauny a Jenda spustil řev.... Nechtěl se dívat ani na lišku, na sovy ani na vydru...
Když přišla slečna se psem, tak se Jenda vehementně dožadoval do mojí náruče.
Myslela jsem, že to budeme muset vzdát... Chvilku jsem ho nosila kolem klecí a myšlenku na "kávu a povídání uvnitř"  jsem vzdala.


Pes běhal sem tam, nosil šišky a klacíky a tím si Jendu získal. To jsou přece Jendovy oblíbené "hračky".
Sice se zpočátku bál k pejskovi přiblížit, nechtěl zvednout šišku ani ze země, natož si ji od slečny vzít....Ale postupně se "otrkal", bral si šišky ode mne a házel je pejskovi.... a nakonec si ani nevšiml, že jsem poodstoupila o pár kroků dozadu a on si bere šišky od "cizí slečny".

A dokonce "zapomněl", že PRŠÍ!  :-)
Když zjistil, že stačí hodit šišky na jinou stranu, čímž vyplaší  2 čápi a také nějaké ptáky... a ti začnou mávat křídly, tak jeho radost neznala mezí....
Skákal na místě do výšky a radostně třepal ručičkama....

BYLO na něm vidět, jak je ŠŤASTNÝ. Smál se s otevřenou pusinkou a poskakoval radostí.


Když jsme odcházeli, tak dokonce pejska pohladil (udělal "malá malá") , což do té doby odmítal. Bál se.
....a nakonec řekl pejskovi AHOJ (když jsem mu to připomněla).
A to je co říct...Třeba paní učitelky ve školce nezdraví, babičku vlastně taky ne, ....

Večer jsem o tom přemýšlela a vytryskly mi slzy do očí. Nedávno byla někde anketa: "Je vaše dítě šťastné"??? Já to nevím...
Doufám. Pevně doufám, že snad... občas... ano...
Často si tím ALE nejsem jistá. Ať dělám, co dělám, někdy mám pocit, že nedovedu svého syna udělat šťastným. Takhle krásně štastně už dlouho ručičkama "netřepal"...
Jakto že mu "nějaký rotvajler" udělá víc radosti než maminka, tatínek nebo ostatní členové rodiny?
Občas se vynoří otázky:  "Dělám dobře, když ho nechávám v blízkosti rotvajlera? Opravdu se mu nemůže nic stát?"
 V koutku duše o něj mám hrozný strach....


Ale i tak díky Bohu za podobné lidi jako je slečna z Ochrany fauny, které není lhostejný osud "spoluobčanů".
Díky Bohu za lidi, kteří jsou ochotní zdarma věnovat svůj čas dítěti s handicapem...
A díky Bohu za pejska, který dovede rozesmát jednoho malého Autíka a vnést do jeho života radost  a štěstí....