Huráá, máme nový kočárek....

Hurááá, máme kočárek.
 

Mám z něj velikou radost.
Přála jsem si ho už v lednu, ale pan doktor mi tehdy řekl, že na autismus se kočárek nedává.
Vzdala jsem to a doufala.....

Doufala jsem, že své dítě naučím, co se smí a nesmí....
Doufala jsem, že moje dítě pochopí, že se nemá válet po zemi, že nemá bít ostatní lidi, že někdy snad
půjde vedle mě nebo i za ruku na procházku.

Doufala jsem, že nebude postávat, polehávat 100 metrů za mnou a nereagovat na mě....nebo naopak zdrhat daleko přede mě....

Doufala jsem, že nebude utíkat do silnice...a že se naučí "předvídat nebezpečí"....

Bohužel.
Nic z toho jsem svého syna nenaučila.
Vzhledem ke zhoršující se situaci "mezi lidmi" jsem o kočárek požádala.
Nikdy jsem si nemyslela, že může být výhrou získání kočáru pro 4 leté dítě, ale JE to výhra...
Věřte mi. :-)


S Jeníčkem jsem 2 roky cvičila Vojtovu metodu a doufala jsem, že vzhledem k prvotní diagnoze, kterou má ve zprávě od neurologa - spastická diparéza DMO - a protože i ted cvičíme bodíky a cviky na baloně (když to jde!), věřila jsem, že máme naději kočárek získat.
Ano, asi ne pro "autistické" dítě, ale pro dítě s DMO snad ano.
.
 Díky velice ochotnému pánovi z OttoBocku, který nám poradil s výběrem kočárku a přijel nám 2 různé typy ukázat....  díky jedné milé paní z této firmy, která mi se vším radila, díky neurologovi, který poukazy vyplnil, a díky  Výboru dobré vůle  - nadaci Olgy Havlové, která poskytla doplatek, máme od včerejšího dne krásný, nový kočárek.

Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu žádat u nějaké nadace o finanční příspěvky.
Ano, každý rok přispějeme nějakou malou částkou na "dobré účely" - pamatuji se, že to byla třeba Laktační liga kojení, když jsem ještě kojila, kam jsme posílali příspěvky, pak třeba Liga proti rakovině - této nemoci se strašně bojím, zemřel mi na ni tatínek a několik příbuzných, nebo také Pomozte dětem ap...

Ale nikdy mě nenapadlo, že zrovna já budu jednou muset sepisovat žádosti. A jsem ráda, že jsem se k tomu odhodlala. I když ve mně byla malá dušička...tohle mi zrovna moc nejde...

První jízda s kočárkem byla super, Jenda byl připoutaný, nemohl nikam utéct - mám pocit, že mu ty pásy dodávají "nějakou jistotu", spokojeně seděl a všechno komentoval.... I poštu jsme "přežili" bez nějakých hrůz.... :-)


Jinak se asi 100x za hodinu zeptal: "P jako palkoviště, můžou tam palkovat?" Značky má Jeníček rád...

Ano, byl spokojený.
A já také.
Jen si teď nejsem jistá.
Dělám dobře, když bude Jeník na procházce celou dobu sedět na kočáře? Jediný, kdo se na procházce ve zdejších kopcích unaví, budu já...

A já už jsem zničená i tak... :-)
A Jeník?
Nabere na kočáře sílu řádit potom doma ještě víc?
Ano, na jedné straně mám radost - nemůže nikam utéct, nemusím ho nikde honit, nevběhne pod auto, neušpiní se, nemůže nikomu ubližovat, ALE....


Snad to nějak vypilujeme a dáme procházce nějaká pravidla....
Čas, kdy se sedí... a čas, kdy může jít vedle....
A v době, kdy bude sedět Jeníček na kočárku a já budu vědět, že se mu nic nestane, budu moci na chvilku zapomenout na stres z toho neustálého soustředění na Jeníka, neustálé 100 procentní pozornosti, protože ho člověk nesmí ani na chvíli pustit z očí.... aby něco neprovedl a  v těch okamžicích se budu  kochat přírodními krásami a čerpat novou sílu....

A tak touto cestou děkuji všem dobrým lidičkám, kteří mi pomáhali na mé cestě "za kočárkem"....