Jenda dělá bábovku 2

Jenda zamíchal těsto a v tu chvíli přišla do kuchyně Šárka.

Vzala ruční mixér, aby těsto bylo hladké...a Jenda utekl.

Jeníček dříve nesnášel různé zvuky - např. když se rozbalovala izolepa, zvuk mobilu, zvuk varné konvice, strouhání tvrdých rohlíků na strouhanku, mixér, digestoř, naklepávání řízků, ale poslední měsíce už mu to (až tak) nevadilo. Stačilo ho upozornit, co se bude dít a jak dlouho a on to ve vedlejší místnosti přežil.

Včera se mu to moc nelíbilo.
Utíkal do ložnice, fňukal, zacpával si uši a kýval se ze strany na stranu.

Pak se začal válet po zemi a plakat.

Došla jsem pro odměnu - Jeníček dostal žížalu za POMOC s mícháním těsta.
Potřebovala jsem nějak odvést pozornost (a hlavně NEŘÍKAT : "Neválej se po zemi nebo neřvi, není proč", jak to někdy dělají babičky...)
Poté zase na chvíli "ožil"...

...a zamíchal Šárce "kakao" do těsta.
Samozřejmě to není žádné "pořádné míchání", jen letmo, trošku a pár vteřin, ale každá snaha se cení.

Pak začal zlobit Betynku. Honil ji a chtěl ji kopnout.
Jenda nesnáší rozkazy a přikazovací tón, takže je potřeba (hned) neříkat: "To se nedělá, nekopej do psa ap." Ten řev za to nestojí.  (..že se nekope do pejsků mu řeknu jindy a v jiné situaci, třeba nad knihou o zvířatech)

Dala jsem mu sáček s pamlsky pro Betynku. Už je naučený, že vezme pamlsek a Betynka za pamlskem běží do koupelny. Zavře za ní dveře a máme všichni klid. Tím nenápadně odlákám pozornost od ubližování psovi.

Ten nácvik odvedení Betynky do koupelny nám trval docela dlouho. Na "rozkaz" Jenda (většinou) nereaguje...
Občas v poslední době na KLIDNOU pobídku vykoná to, co chci (dříve to vypadalo, že je "hluchý") - zvládne např. pobídku typu "Odnes nádobí do dřezu", "Dej papírek do koše" (dřív je házel po zemi), nebo třeba "Dones nabíječku na iPad", ale není to pravidlem. Musí mít náladu (a nikde MOC lidí okolo)..

Říct "Vezmi kostičku a jdi do koupelny?" To napoprvé nikdy nefunguje. Na Jendu platí názorný příklad a tisíceré opakování. "(Já) vezmu kostičku a odvedu Betynku do koupelny, aby si odpočinula."
Po tisícerém zopakování to možná zvládne i Jenda:-)

Šárka pak nalila těsto do formy a šla si hrát do pokoje, aby ji tyránek neobtěžoval.

Eliška přišla do kuchyně tak akorát, aby vyndala hotovou bábovku z trouby. (I to je malý zázrak - dlouho jí trvalo, než se k tomuhle kroku v kuchyni odhodlala - autistka se bojí neúspěchu, vždy se bála, že se jí bábovka rozsype, že nebude hezká, bála se horké trouby, nechtěla si navléct "chňapky", nevěděla, JAK to vyndat, ale i to jsme za "léta nácviku" zvládly...a teď už se TOHO nebojí a bábovku bez řečí a v klidu z trouby vyndá...)

Eliška šla po čichu... "Jééé, TY pečeš bábovku?! Hurá."

Holky si bábovku hned daly a nezapomněly dát ani kamarádce Helence, která tu byla zrovna na návštěvě.

Jenda se učil posypat bábovku moučkovým cukrem.
Poprvé v životě si nechal ukázat, JAK se to dělá.

Sám třepal sítkem nahoru a dolů a cukr lítal všude.

Ale DOVOLIL mi podržet mu ruku a ukázat mu, jak se to dělá.

Celá akce se podařila a všichni měli radost.
Bábovku samozřejmě ochutnal i čuník, ten nesmí nikde chybět.

Pro mnohé asi "normálka" - v jedno sobotní odpoledne upéct bábovku.
Ale za asistence autisty, který se během 10 minut mého vaření (či pečení) dostával dříve do nezvladatelného několikahodinového afektu? Tu vzpomínku mám stále ještě v paměti a není to TAK dlouho...
Ještě loni... ještě loni to nešlo.
(Tedy vařila jsem, ale moje uši trpěly a Jenda to nezvládal..)

Lepší bylo počkat raději na někoho, kdo by Jendu pohlídal, abych mohla V KLIDU něco upéct nebo uvařit.
Vaření za neutišitelného řevu a válejícího se dítěte pod nohama není NIC MOC.

A největší vtip na tom byl ten, že jsem Elišku vyzkoušela:
 - "Elí, KDO upekl bábovku?" - "TY!"
- "Já ne." - "Tak Šárka."
- "Taky ne."
- " A kdo?!!! Nikdo jiný tu přece není!"
- "Bábovku dělal Jeník."
- "No to určitě..."

Tak jsem jí ukázala fotky. Bez nich by mi nevěřila:-)