Jako by mi mluvil z duše:
Rodiče dětí s poruchou autistického spektra mohou někdy cítit odpovědnost vůči všem. Odpovědnost vůči okolí, aby se na ně na hřišti nebo jinde nedívalo skrze prsty (vždyť mám to jiné dítě). Odpovědnost vůči prarodičům - ti to přece mají těžké, taková rána. Pokud dítě zrovna nepřijímají, nejde jim to mít za zlé - je přece tak těžké se s tím vyrovnat. Těšili se na vnoučata a my jsme jim to takhle zkomplikovali.
Odpovědnost vůči lékařům - zase to jsou naše děti, které budou mít výjimky a dělají problémy, protahují vyšetření; a zlobí v čekárně. Jakoby nestačila ta obrovská dávka energie, kterou představuje každodenní práce s dítětem, která ho posouvá dopředu, dál směrem k jeho budoucnosti, je třeba na každém kroku ještě další vydání - tu na úsměv při srážce s blbcem, tu na trpělivé vysvětlování pánovi v metru, kterému zrovna dítě okopalo kalhoty a který kroutí očima, tu na spolknutí komentáře k rodičům, kteří mají sice zdravé děti a život bez starostí, ale chovají se, jakoby právě oni nesli na zádech veške rou tíhu světa.
Nakonec je třeba ještě energie na tu chvíli, kdy večer děti usnou, následuje maraton zařizování ohledně domácnosti a pak ta chvíle, kdy na člověka všechno padne, než jde spát. A mnohdy prostě není o koho se opřít, s kým mluvit, čím přebít to vědomí, že je to běh na dlouhou trať a v noci se děti budou budit a zítra to celé začne nanovo.
Vaše energie patří vám, nemusíte být perfektní a všem vyhovět. Není důležité, co si dnes říkali lidi na hřišti, co si myslel pán v metru, jaký názor na výchovu vašeho dítěte mají vaši rodiče.
Oni nejsou ve vaší situaci. Je jedno, co si dnes myslí, protože jen vy víte, jak velkou cestu jste museli urazit, abyste se dostali tam, kde teď jste a že změna je možná a že to celé má smysl. Jen vy víte, kolik práce, těžkostí a překážek museli překonat vaše děti, kolik úsilí je mnohdy stojí každé jídlo, cesta veřejnou dopravou, každá nová věc, každá neznámá situace.
Celý život od vás někdo něco čekal - rodiče co přinesete za známky ze školy, jako u si najdete práci, jakého partnera. Nadřízení, že budete pracovat nejlépe nonstop a za co nejméně. Ostatní, že jim pomůžete v prosazování jejich zájmů nebo jim alespoň nebudete překážet.
Ukázalo se, že všechno je jinak a že je opravdu jedno, co si myslí pán v tramvaji. Až budete za rok se svým dítětem dál, než jste dnes, on u toho nebude, aby Vám sklonil poklonu. Neutopte se v cizích očekáváních. Máte právo na svá vlastní.
Miklós Csémy
centrumterapieautismu.cz
https://www.facebook.com/TerapieAutismu/posts/511550998898173
Amel tohle je dokonalé děkuji za krásný článek a rovnou si ho s dovolením překopčím k nám abych nezapomněla a abych se pokaždé když budu mít tendence zodpovednosti se nakopla:o)
OdpovědětVymazatTaky si myslím, že bys měla víc myslet na sebe a nepřebírat na sebe všechnu tu tíhu domácnosti a zaměstnat i ty ostatní, kteří jen "berou" a "nedávají". Je to tvůj život a jak znám děti, stejně se tobě, i přes dobrou výchov, stejnou mírou, když potřebuješ, neodvděčí.
OdpovědětVymazatMilá Amelko, už hodně dlouho jsem Vám nepsala, přestože čas od času zavítám a pak zpětně čtu co je u vás nového. Máte můj velký obdiv! Jsem si jistá, že Vaše děti vám svou láskou vše oplatí, oplácí. Jste skvělá ženská, přeji mnoho sil a spoustu fajn lidí kolem sebe.
OdpovědětVymazatAhoj Marci,hodně pravdivé a uklidňující.Jana
OdpovědětVymazatTady je to psáno z pozice mám takové dítě,nepřekvapí mi zas tak co udělá (scény,kopnutí někoho ) ale jak by reagoval tento rodič kdyby se mu pro nic za nic dostalo nakopnutí od kohokoliv ?a vůči němu se CIZÍ dítě zachovalo tak jak popisuje situace? Odpovědnost mám i za zdravé dítě a když to přeženu tak i za svého psa.
OdpovědětVymazatSamozřejmě, že nenechám své autisty úmyslně kopat do cizích lidí (tedy do nikoho), ani do zvířat. Snažím se takovým situacím předcházet a kdyby k nějaké čirou náhodou došlo, pak se omluvím. Ale v dnešní době vás spíš kopne "zdravé" dítě, než dítě postižené. Matky handicapovaných dětí si dávají obzvlášť pozor, aby k tomu nedošlo. Na nevychovné spratky nikdo (většinou) pozor nedává.
VymazatAhoj tak jsem právě objevila úžasné stránky. Také mám doma syna s aspergerovým syndromem(vysoko funkční porucha), a aby toho nebylo málo tak k tomu i ADHD. Je mu 10 let a na lidi kolem sebe už ohledy moc neberu i když je to někdy těžké. Nedávno jsem jela vlakem a Zdenda si ve vlaku pořád podupával. Ve vlaku přes uličku seděl pán kterému to dost vadilo a když si začal Zdenda i pleskat do nohou tak se zvednul a přesednul si. V tu chvíly jsem měla pocit že náš Zdenda je normalní ale ten pán? Na nákupy chodíme všichni málokdy. Na to fakt nemám Zdenda nákupy úpně nesnáší. A u lékařů to je opravdu na dlouho. Tady většinou při telefonické objednávce upozorňuji že budeme potřebovat více času. Většinou pomáhá to když paní doktorka (doktorů se Zdenda bojí více) mu vše dlouze vysvětlí a pak se dá vše zvládnou lépe. No ale jsou i věci ve kterých nám dělá obrovskou radost a jak já říkám normální děti se s ním nemohou třeba ve znalostech z hudby srovnávat. Je to takový malý Mozart. V minulém školním roce přivezl první místo z celostátního kola ve hře na bicí nástroje a od té doby jeden úspěch za druhým. Takže možná v jeho případě je AS dar od boha. Myslím si že pokud se u těchto dětí podaří najít to ´včem mohou vynikat (je to dost těžké) hodně to dětem ulehčí život alespoň v jeho okolí. Je to ale práce především pro rodiče a pro jejich učitelé. Ale pokud se to podaří fakt to stojí za to. Ahoj Jana
VymazatTohle je prostě těžké. I ten pán v metru je člověk se svými starostmi. Třeba má nějaké trápení, třeba zrovna jede na pracovní pohovor a nemůže mít okopané kalhoty... Na autících není jejich postižení na první pohled vidět, kdyby ho okopával down, asi by to spíš chápal. Na to není správný recept. Já vím, že každý vidí hlavně to svoje trápení, ale i pán v metru může mít nemocnou ženu, dítě...
OdpovědětVymazat