Otevřená zpověď ženy s Aspergerovým syndromem

Už v porodnici jsem, podle vzpomínek maminky, měla ve tváři výraz "já už všechno vím, mámo" :-)
Jako batole a předškolák nechovala nijak nápadně, jen jsem působila dojmem, že žiju v jiném světě, že jsem náměsíčná (tak to popsala moje paní učitelka ze školky), nehrnula jsem se mezi děti a ani jsem se nelísala k dospělým, hrála jsem si nejraději sama, jen doma jsem si občas hrála s rodiči. Dospělí měli za to, že je to tím, že jsem hodně chytrá.

Na ZŠ jsem se zhoršila, začala jsem být úzkostná a perfekcionistická, trpěla jsem různými strachy - bála jsem se, že mě vyhodí ze školy (na začátku 2. třídy), že rodiče zemřou, že se něčím otrávím, že chytím AIDS, asi rok (od 9 do 10 let) jsem trpěla neodbytným pocitem, že na mě lidé venku civí a smějí se mi, a několikrát jsem udělala doma hysterickou scénu, když jsem měla jít ven. O tom, čeho všeho se bojím, jsem skoro vůbec nemluvila, myslela jsem, že ostatní se také bojí a umějí to překonat.

Ve škole jsem měla výborný prospěch, jediné, co mi nešlo, bylo psaní a kolektivní hry v tělocviku. Do třídního kolektivu jsem nezapadla a ani jsem nevěděla, že bych měla na nějakém "zapadnutí" pracovat, prostě jsem vedle spolužáků jen tak existovala. Občas jsem zkusila zavést řeč o něčem, co mě momentálně zajímalo, ale spolužáci to většinou nechápali a dali mi najevo, že je to nezajímá.Někdy jsem měla tendenci spolužáky napodobovat.

Jediným skutečným kamarádem mi tehdy byla moje o čtyři roky mladší sestřenice. Rozuměly jsme si bez problémů, mě bavilo si s ní hrát a ona mě respektovala, byla jsem pro ni "ta velká".
Při pobytu mezi spolužáky o přestávkách jsem naopak měla pocit, jakoby všichni neustále hráli nějakou hru a já byla jediná, kdo nezná pravidla. Pokud jsem nevěděla, co mám v dané chvíli dělat, poslechla jsem každého, kdo mi něco poradil. Pochopitelně, že spolužáci toho využívali a dělali si ze mně divadlo. V 5. třídě jsem byla šikanována spolužačkou, která předstírala, že je moje kamarádka. Já jsem myslela, že tu "kamarádku" musím ve všem poslechnout, jinak bychom nebyly kamarádky, že nemůže být po mém a že pro kamarádství musím něco obětovat, a proto jsem jí např. dávala svačiny, peníze (které mi pak nevracela), hrála si s ní při hodinách.... A ona mi brala věci, utírala si do mě ruce, prskala na mě, přilepila mi do vlasů žvýkačku. Já jsem si myslela, že si za to, co se mi děje, můžu sama, protože jsem divná, zlá, nafoukaná, rozmazlená a zaostalá, a trápilo mě, že jsem nevěděla, jak se zlepšit a být normální, jako ostatní.

 Odmítala jsem žalovat, považovala jsem to za špatné. Věděla jsem také, že se "musím bránit", když mi někdo ubližuje, ale nevěděla jsem, kdy už je nutné se bránit a kdy je chování spolužačky "jen legrace", nevěděla jsem, zda se ode mě čeká smích, obrana nebo lítost a omluva. Zkoušela jsem ji ignorovat, smát se jejím činům, strkat do ní, bouchnout ji pěstí, přetáhnout ji knížkou - všechno bylo marné. Buď se začala smát, nebo křičet "Au, ty jsi hrozná, víš jak to bolí?!" a já jsem ji okamžitě přestala fyzicky inzultovat a ještě jsem se jí omluvila (opravdu jsem si myslela, že jsem to přehnala).
Šikanu jsem zažila i v zájmové kroužku, kde se mě ostatní děti rády na něco ptaly a mé odpovědi pak nahlas vykřikovaly a smály se jim.

Nejezdila jsem na tábory. Na ZŠ jsem jezdila jen na školy v přírodě, na kterých jsem se od prvního dne těšila na to, až pojedu domů. Nevadil mi tam organizovaný program, na ten jsem se vždy těšila (pokud to nebyly míčové nebo jiné společenské hry), protože jsem díky němu věděla, co mám dělat a co budou dělat ostatní děti. Netrpěla jsem velkým steskem po rodičích ani po civilizačních vymoženostech, vadilo mi jen, že jediné místo, kde mohu být sama, je záchod. Stresovala mě volná zábava (všechny ty diskotéky, polední klid apod.), kdy jsem si připadala ztracená uprostřed chaosu, podobně jako ve škole o přestávkách. Nevěděla jsem, čím tento volný čas vyplnit. Pokud jsem však byla sama doma, zábavu jsem si vždy našla. Sama jsem se nikdy nenudila.

V 11 letech jsem přestoupila na osmileté gymnázium a umínila jsem si, že tam začnu znovu, najdu si kamrády a šikana mi už hrozit nebude. V nové třídě mi opravdu nikdo nic špatného nedělal, a to mě uklidnilo a povzbudilo. Postupně jsem si našla kamarády mezi několika "nestandardními" spolužáky a spolužačkami, kteří mi byli oporou, jezdila jsem na všechny výlety a lyžáky (byť jsem z toho v prvních letech měla strach, ale pak jsem vždy zjistila, že se mi tam dohromady nic špatného nestalo a postupně jsem se naučila, jak tyto akce v klidu a svým způsobem zvládnout), dělala jsem olympiády (chemii, zeměpis, matematiku). 

Abych se dozvěděla co nejvíc o chemii, byla jsem najednou ochotná trávit ve škole i čas po vyučování, kdy jsem s několika spolužáky dělala v laboratoři experimenty. V 17 letech jsem sebrala odvahu a jela jsem na letní odborné soustředění biologů a chemiků. Byl tam hodně nabitý program a kratší chvíle volného času jsem prožívala "po svém", většinou o samotě, ale pokud jsem se chtěla zapojit, většina spolutáborníků ke mě byla vstřícná. Díky zájmu o chemii jsem poprvé poznala, jaké je to mít s někým společný zájem.

Ani v pubertě jsem nepotřebovala "patřit do party", nebouřila jsem se proti rodičům více než v dětství, byla jsem ráda sama, záchvaty vzteku jsem měla jen o něco méně často než v mladším věku, nechtěla jsem experimentovat s alkoholem ani cigaretami, stále jsem moc nechápala vtipy mých vrstevníků, ironii a sarkasmus. Mívala jsem dost často spory s rodiči, hlavně s mámou, kvůli tomu, že jsem doslovně chápala vše, co mi řekla, a automaticky její výroky analyzovala, i jemný náznak kritiky jsem vnímala silně a bála jsem se, že jsem udělala nějakou hroznou chybu. Pro každý výrok mi v hlavě vyběhlo několik různých interpretací (dnes říkám, že jsem měla hlavu jako Google), mezi nimiž jsem si nedokázala vybrat a to mě stresovalo. Pokud nastal nějaký problém, hledala jsem svůj podíl na tomto problému a ptala jsem se, co mám udělat pro nápravu - máma tuto snahu nazývala "vztahovačností" a já jsem nechápala, proč mi vyčítá snahu hledat chybu u sebe (vždyť se přece říká "Podívej se napřed na sebe!"), a kromě toho jsem nevěděla, co je to vztahovačnost (dnes už to vím, a vím také, že jsem se špatně ptala).

V dětství i v pubertě jsem měla různé vyhraněné zájmy (řecké dějiny, vesmír, plachetnice, botanika....), kterým jsem věnovala hodně času, získávala jsem z dané oblasti informace, řadila jsem je do seznamů a grafů, kreslila jsem obrázky na dané téma a ráda jsem o nich vyprávěla. U každého jednotlivého tématu jsem vydržela vždy jeden až dva roky, u některých i déle. Také jsem měla vždy jednu oblíbenou knihu, kterou jsem četla stále dokola, a jedno oblíbené CD s hudbou (v jednom období jsem měla raději staré vinylové desky), které jsem poslouchala klidně 10x i vícekrát denně. Knihy i CD jsem střídala po několika týdnech až měsících. Ke svým oblíbeným písničkám jsem měla přiřazené obrázky (z knížek nebo ty, které jsem sama malovala) a při poslechu písničky jsem se vždy snažila najít příslušný obrázek. 

Nesnášela jsem, když mě někdo vyrušoval ve chvíli, kdy jsem se svými oblíbenými tématy zabývala.

V posledních letech na gymnáziu jsem byla celkem vyrovnaná a vydrželo mi to i na bakalářském stupni na VŠ. V pohodě jsem zvládla odloučení od rodičů, bydlela jsem na koleji a postarala se o sebe, jen mě často unavovala přítomnost spolubydlících. Stále jsem byla nejraději sama, občas jsem měla záchvat vzteku a také jsem měla problémy s organizací činností a se soustředěním, ale říkala jsem si, že se to časem poddá, i jsem se s tím snažila něco dělat. Nikdo mě kvůli tomu neutlačoval, všichni se ke mně chovali jako k sobě navzájm -  slušně, respektovali mě, smáli se mi jen tehdy, když jsem řekla nějakou "hlášku" nebo jsem něco pochopila příliš doslovně. Postupně jsem se naučila překonat v takových situacích pocit hlouposti a zmatenosti a zasmát se s nimi. (Dodnes nevím, jestli je správné se v takových situacích smát, zda se tím člověk nestaví do role objektu určeného k výsměchu). 

Dost velký zlom přišel v prvním ročníku magisterského stupně, to mi bylo 22 let. Prožila jsem několik náročných situací a navíc u mě došlo k regresu, kdy se mi zvýraznily určité příznaky AS: nedokázala jsem se téměr na nic soustředit (ani na to, co mě zajímalo), neustále jsem byla zmatená, nedokázala jsem se ústně vyjádřit, zorganizovat si čas, zcela jsem přestala mít chuť mluvit s lidmi, začal mi víc vadit hluk, doteky a zrakové podněty, špatně jsem spala. A stále jsem si vyčítala, že jsem neschopná, jaký mám špatný charakter.

Krátce po regresu jsem jela na výměnný pobyt do zahraničí. Odjížděla jsem s pevným přesvědčením, že se tam konečně "znormálním" a že všem i sama sobě ukážu, že i já takový pobyt zvládnu, že jsem dospělá a samostatná. Zvládla jsem jej, ale během něj i po něm jsem se opakovaně dostala do problémů, které mi připomínaly zážitky z mladšího školního věku a několik měsíců po návratu jsem se dostala do stavu, kdy jsem pochybovala o smyslu své existence a o tom, jestli je ve mě aspoň něco dobrého a užitečného. Rouhodla jsem se, že se sebou musím konečně něco udělat, a vyhledala jsem psychologickou pomoc. Díky ní jsem se mj. vyrovnala se šikanou na ZŠ, o níž jsem do té doby nikdy s nikým nemluvila. Nakonec mi byl ve 24 letech diagnostikován AS. 

Díky terapii i několika hodným lidem jsem se z regresu postupně vyhrabala a v některých věcech (např. v sociálních a praktických dovednostech) jsem se dostala nad úroveň před regresem. Bohužel mi zůstalo zhoršení poruchy pozornosti a citlivosti na smyslové podněty. Ale postupně jsem se s tím srovnala a dnes mohu už říct, že sama sebe respektuji, že už si nepřeji být "jako ostatní". A od té doby se ke mě lidé v mém okolí chovají mnohem lépe.

Říkám o sobě, že mám "vědecký mozek" (v originále "scientific brain"): ráda se spoléhám na logické myšlení, mám problém učit se něco, v čem nelze nalézt logické souvislosti. Všechno, co jsem se kdy naučila, mám v hlavě uložené ve formě logicky spojených "jednotlivostí". Problém nastává, když mi nějaká "jednotlivost" vypadne z paměti, pak se mi celá struktura zbortí a pokud chci pokračovat v činnosti, musím si to v hlavě znovu uměle pospojovat, což mě stojí dost času a energie. Vnější pozorovatel si to vykládá tak, že otálím s činností. Stejně obtížný je pro mě přechod od jedné činnosti ke druhé, zejména pokud jej po mě chce někdo jiný. Nedokážu okamžitě na povel vyhnat z hlavy myšlenky na předcházející činnost a nahradit je myšlenkami na novou činnost, takže mi změna činnosti na čas udělá v hlavě chaos, se kterým musím bojovat a který mě znervózňuje.

Plánované změny mám ráda, dokonce je i cíleně vyhledávám (hlavně cestováním). V dětství jsem nesnášela náhlou změnu plánů, protože jsem se vždy na to, co bylo naplánované, upnula, a když to najednou nebylo, způsobilo mi to silnou úzkost a mnohdy i záchvat vzteku.

V komunikaci s "normálními" lidmi se neustále zlepšuji, ale nedokážu rozeznat, kdy si ze mě někdo dělá srandu, něco naznačuje nebo používá ironii, hlavně pokud toho člověka ještě dobře neznám. U lidí, které znám, si pamatuji, jaký "vzorec" používají pro tvorbu vtipů, jakým tónem pronášejí ironické poznámky apod. Mrzí mě, když řeknu něco, co je podle mě vtipné, a ostatní lidé nechápou, co je na tom vtipného. Když něco říkám, tak to tak i myslím a chci, aby to druzí lidé chápali přesně tak, jak to říkám. Když někdo za mými slovy hledá skryté významy, dokáže mě to rozhodit.

V dětství a ještě i v pubertě jsem si často mluvila sama pro sebe, hlavně o tom, co se zrovna chystám udělat - tím, že jsem to vyslovila, jsem si to jakoby "načetla do mozku". I dnes to občas dělám. Taky někdy opakuji po druhých lidech otázky nebo jejich části, abych si uvědomila, na co se vlastně ptají.

Nedělalo mi problémy mluvit z vyučujícícm u zkoušky, pokud jsem si byla jistá, že jsem se dobře připravila (a moje zásada během studia byla, že bez důkladné přípravy se na zkoušky nechodí). Neměla jsem nikdy strach z mluvení před lidmi (zkoušení ve škole, referáty...), pokud jsem nemusela mluvit "z patra", tj. přímo na místě vymýšlet, co mám říct. Mluvit "z patra" jsem se naučila až na VŠ po několika letech tréninku. Dnes už klidně přednáším i na konferencích.

Rčení a ustálené fráze ("pletl nohama", "požádal ji o ruku", "budí hrůzu", "obcházet paragrafy", "máš tlusté sklo" apod.) chápu "správně" (tedy tak, jak je chápou neurotypici), ale asi až od konce puberty, předtím jsem je chápala doslovně. Sama je v řeči nepoužívám. Často odpovídám na řečnické otázky (tedy na otázky, na které se neodpovídá).

Nebojím se mluvit s lidmi, pokud vím, co a kdy mám říkat. Potřebuji mít nějaké vhodné téma k hovoru, nedokážu mluvit "o ničem" nebo o něčem, o čem toho moc nevím. Rozhodně je pro mě snažší mluvit o vědeckých otázkách nebo jít ve škole na nějakou zkoušku než mluvit "o ničem". Často mi trvá, než něco řeknu, protože mé myšlenky jsou z velké části obrazové a trvá mi, než si obrázky převedu do slov. Vypadá to jako bych se styděla, ale nestydím se. Mám potíže se zapojit do hovoru, když se spolu baví víc než dva lidé. Čím víc lidí se baví, tím větší mám potíže sledovat rozhovor, nepoznám, kdy mám vstoupit do hovoru (a pak skáču druhým do řeči, nebo mluvím a nevšimnu si, že mě nikdo neposlouchá; vhodných příležitostí k mluvení si naopak často nevšimnu), někdy mě napadne, co bych mohla říct, ale než si v hlavě "složím" příslušnou větu, hovor se stočí někam jinam a já mám po projevu. 

Pokud řeknu to, co mě v dané situaci napadlo jako první (podle pokynu "Nepřemýšlej pořád nade vším, prostě se zapoj do hovoru!"), často to někoho rozzlobí nebo to, v lepším případě, nepochopí tak, jak jsem to myslela. Pokud mluvím jen s jedním člověkem, nemám vetší problémy, jen občas sklouzávám k dlouhým monologům. Pokud se náležitě rozmluvím, je problém mě přerušit nebo změnit téma. Ale snažím se krotit a zlepšuji se. Ještě v dospívání jsem často začínala hovor "tam, kde byly mé myšlenky" a lidé mi nerozuměli, nevěděli totiž, jak jsem přišla na to, co zrovna říkám, s čím to má souvislost.

Nesnáším hádky, mimojiné proto, že při nich lidé nepoužívají logické argumenty. Stejně tak nemám ráda ani nadměrnou pozitivní pozornost, chválení, litování. Nevím, jak mám na takové projevy reagovat.

Pokud se chci svěřit s něčím složitým (komplikovanějšími souvislostmi a vším, co je spojeného s emocemi), dávám přednost písemnému vyjádření (chat, email) před ústním vysvětlováním. Mám větší jistotu, když si po sobě mohu to, co jsem napsala, přečíst a ubezpečit se, že jsem vše důkladně vysvětlila, a v případě sdělení souvisejících s emocemi se nemusím vyrovnávat s reakcemi druhého člověka. Pokud někdo chce říct něco důležitého mně, jsem také raději, když mi to napíše, abych si to mohla přečíst po částech a několikrát (dlouhý proslov obvykle "nepoberu" celý, ztrácím pozornost, zapomínám, co bylo řečeno).

Dlouho jsem nevěděla, proč mám udržovat oční kontakt, navíc jsem nikdy nedokázala mluvit/poslouchat a zároveň myslet na oční kontakt. Bylo mi často připomínáno, že mám udržovat oční kontakt, ale nikam to nevedlo, nedokázala jsem to. V dospělosti jsem přišla na to, co se vyjadřuje očním kontaktem (zájem o druhého atd.), ale při pokusu o oční kontakt mě většinou oči bolí a pálí, oční kontakt mě rozrušuje natolik, že nedokážu zachytit obsah hovoru, tvořit odpovědi....
Oční kontakt dokážu udržovat jen s několika blízkými lidmi, hlavně s rodiči a s partnerem. Čím víc se při konverzaci vyměňují emoce, tím je pro mě oční kontakt nepříjemnější, zvládám totiž těžce i samotnou "emoční" konverzaci a oční kontakt je další zátěž navíc. Ale i při sebevíc věcné konverzaci určitě neudržuji oční kontakt po dost dlouhou dobu, aby to stačilo k vyjádření zájmu. Snažím se oční kontakt nahrazovat koukáním na nos nebo ústa druhého člověka.

Mám potíže s omlouváním se, ale ne proto, že bych se omluvit nechtěla, měla z toho strach nebo se cítila moc důležitě na omlouvání. Většinou nevím, zda se stačí omluvit slovem "Promiň/te..." nebo musím říct něco jiného.

Samostatnou kapitolou jsou u mě emoce. Už od malinka mám problémy udržet pod kontrolou vnější projevy emocí, takže jsem za svůj dosavadní život měla nepočítaně záchvatů vzteku a úzkosti (souhrně je nazývám "přetížení" nebo "krize"), přičemž obojí se u mě navenek projevuje hlavně pláčem, třesem, . Bohužel, lidé si to vykládají různě, většinou tak, že je chci vydírat, že to na ně hraju, že nepřijímám jejich kritiku atd. podle situace, někteří mě litují. Já ale při záchvatu nechci žádnou pozornost, žádné uklidňování a litování, ani výčitky, nic z toho mi nepomůže. Často se už dopředu bojím, že v určité situaci dostanu záchvat, je mi při něm totiž většinou psychicky i fyzicky zle a reakce okolí mi nejsou příjemné. Pokud si na nějaký záchvat vzpomenu, vyvolá u mě tato vzpomínka opět pocit úzkosti, někdy i nový výbuch emocí.

Záchvaty jsem dostávala (a stále občas dostávám) při konfliktech, když nedokážu vysvětlit své stanovisko; pak také při nenadálých změnách (ty jsem se v dospívání naučila zvládat), pokud jsem byla nucena dělat něco, čeho jsem se bála nebo s čím jsem si nevěděla rady (např. uklízet pokoj; jiné domácí práce mi nevadily, ale s uklízením jsem si nevěděla rady, nedokázala jsem se rozhodnout, co mám kam uložit; teď v dospělosti už záchvaty v takových chvílích nedostávám), když se mi něco nedařilo (lyžování, psaní, kreslení, počítačová hra...), když na mě někdo sahal (do 10 let jsem nesnášela stříhání vlasů, lékařské zákroky mi vadily až do 18 let, skoro vždycky jsem to ořvala), když jsem měla pocit, že jsem někam vlečená nebo je na mě vyvíjen nátlak.

 V pubertě jsem začala dostávat záchvaty také v situacích, kdy mi bylo někoho líto (často ani nemusel nic říkat, abych poznala, že je ve špatné situaci, a viděla jsem tu situaci hůř než ji viděl on) a nevěděla jsem, jak mám vyjádřit, že mi dotyčný není lhostejný, když jsem udělala chybu a nevěděla jsem, jak vyjádřit, že jsem si jí vědoma, že mi to není jedno a že ji chci napravit, a taky tehdy, když jsem začala něco vyčítat sama sobě. Na sebevýčitky jsem jednu dobu hodně trpěla a dodnes jsou, spolu s nevyjádřitelným soucitem a lítostí a pocitem nepochopení, hlavní příčinou mých záchvatů.

Záchvat vzteku nebo úzkosti mě dokáže hodně vyčerpat, bývám zmatená, roztřesená, mám silné bolesti hlavy. Musím se pak stáhnout do ústraní (kam často směřuji už při záchvatu nebo i před ním, nechci, aby mě druzí lidé viděli brečet a trápilo je to...), abych se uklidnila, přišla na to, co jsem udělala špatně, jak to mám napravit a jak se tomu příště vyvarovat. V pubertě bylo toto stažení do ústraní hodnoceno jako "uražení", stejně jako to, když jsem po konfliktu chtěla začít zase komunikovat a nevěděla jsem, jak mám začít mluvit, zda se mám napřed omluvit, jak se mám omluvit, nebo zda se mám chovat, jakoby se nic nestalo.

Mívala jsem i záchvaty smíchu, obvykle tehdy, když jsem měla být zticha (nevím, proč mě zrovna v těchto chvílích napadaly vtipné věci). Smích byl pro mě podobně nezadržitelný jako pláč. Někdy jsem se smála i ze stresu (když jsem si nevěděla s něčím rady apod.). V dospívání jsem se naučila smích ovládnout a potlačit, jakoby jej "spolknout" a povolit obličej. Pláč neumím ovládat dodnes, dokážu jen zmírnit působení stresu (nebo se mu v některých situacích i úplně vyhnout), krotit sebekritiku apod., ale pořád mi to moc nejde a na to, abych se dokázala chovat "normálně", to nestačí.
 

Rozhodit mě nemusí jen emoce, sebekritika a konflikty, ale také smyslové podněty, hlavně hluk. Připadám si, jako by mě určité hlasité zvuky bouchaly do hlavy. Nejvíce mě dráždí rozbíjení skla, mačkání PET lahví, zvuk zvonku u dveří, některé sušiče rukou a vodovodní kohoutky (divně pískají), bzučení ultrazvukové pračky, brždění vlaku... V náročnějších obdobích mi vadí i ťukání příborů o talíř při jídle, vysavač a mixér (ty jsem nesnášela v dětství). Vadí mi i některé zrakové podněty (blikající světla, zářivky, míhající se obrazce) a ještě v nedávné době mi vadily doteky - ty už mi teď tolik nevadí, naučila jsem se odvést pozornost z části těla, které se někdo dotýkal, doteky od partnera mám ráda, pokud nejsou nečekané a nejsem přetížená něčím jiným. Zato bolest vnímám o něco méně než je běžné, běžná drobná zranění mě v dětství nechávala klidnou a v mých lékařských zprávách se často objevuje věta "Neudává subjektivní obtíže.".

Vždycky jsem milovala houpání, skákání a točení, ale měla jsem období, kdy mi vadil rychlý pohyb směrem dolů, takže jsem nenastoupila na eskalátor, nesjela jsem po skluzavce. Dnes mi vadí už jen jízda v nových výtazích směrem dolů (nahoru to zvládám bez potíží). Žádný podobný pohyb mi nevadí, zvládnu být hlavou dolů, zvládnu cestovat letadlem.

Když se na mě navalí moc emocí nebo smyslových podnětů najednou, mám tendenci tlumit vnitřní napětí poskakováním, třepáním a mnutím rukou, pokyvováním se, mrkáním, škubáním obličejových svalů, hraním si s částmi oblečení, roztáčením věcí, osaháváním stěn apod. podle situace. Dělám to od dětství, ve škole jsem za to sklízela posměch, nevěděla jsem, proč to vlastně dělám. Teprve v dospělosti jsem přišla na to, že se tím vlastně uklidnňuji. Pokud jsem v situaci, kdy by tyhle divné projevy vadily (např. když přednáším), snažím se odreagovat přijatelněji: chozením, hraním si s tužkou nebo ovladačem projektoru.

Pomáhá mi taky cíleně se odreagovávat pohybem a sportem, který mi pomáhá od nahromaděného vnitřního napětí. Vždy jsem měla ráda individuální sporty jako cyklistiku a plavání, v 11 letech jsem se po mnohých nezdarech naučila lyžovat. Hodně mi pomáhá cvičení jógy a tai-chi.

 

Od dětství mám potíže se soustředěním, někdy větší, někdy menší. V dětství jsem měla spíš potíže s ulpíváním na jednom objektu a s převáděním pozornosti na jiné činnosti. Na objekt svého zájmu jsem se tehdy vydržela soustředit celé hodiny. V dospívání se to dost změnilo, sice jsem se naučila lépe převádět pozornost, ale začala jsem mít problémy s těkavostí, což mi značně prodlužovalo přípravu do školy, na zkoušky (začít se učit na zkoušku jeden večer předem pro mě bylo naprosto nemyslitelné, potřebovala jsem vždy alespoň týden a čím víc jsem měla času, tím víc jsem si byla jistější). 

Při regresu se moje soustředění opět zhoršilo, nedokázala jsem souvisle přečíst ani krátký článek v novinách, po přečtení dvou vět mi pozornost utekla jinam, vzpomněla jsem si, že musím dělat něco jiného, to jsem začala, po několika minutách jsem odvrátila pozornost k jiné činnosti a po dalších několika minutách jsem se zamyslela a pak jsem si vzpomněla na rozečtený článek. Takhle jsem byla schopná rozdělat velký činností a všechny jsem pak musela dokončit, což mě stresovalo.

Pozornost se mi postupně zase vylepšila, ale ani dnes ji nemám tak dobrou jako v prvních letech studia na VŠ. Jsem dobrý příklad roztržitého vědce: chodím po laboratoři s baňkou v ruce a hledám baňku, na svoji přednášku na konferenci jsem chtěla vyrazit v pantoflích, nebo jdu z pokoje do koupelny a cestou zapomenu, proč jsem se vlastně do koupelny vydala. Od dětství jsem stále někde něco zapomínala, odkládala jsem různě věci a pak jsem je nemohla najít....

Co se týče vztahů s lidmi, tak jsem dnes už spokojená, mám několik přátel (v ČR i v zahraničí) a od svých 25 let i partnera (prvního v životě). Jsem vděčná za každého člověka, který mě bere takovou, jaká jsem. S rodiči a ostatními příbuznými mám dobré vztahy, nikdy jsem se nebála, že by mě neměli rádi. Myslím, že hlavně díky svým rodičům, jejich výchově a zázemí, které mi vytvořili, jsem se dostala tam, kde jsem dnes. I když o AS nevěděli nic, věřím, že se snažili maximálně. Sice mi často nerozuměli a nevhodně mě hodnotili, ale to jsem jim odpustila poté, co mi byl diagnostikován AS.

S partnerem vycházím velice dobře, sám mi řekl, že je rád, že jsem jiná než ostatní. Dokonce je jedním z mála lidí, kteří mi nevyčítají moje záchvaty úzkosti a vzteku a nesmějí se mi kvůli nim.

Věřím i tomu, že jednou budu mít děti, už mi to nepřijde tak nepředstavitelné jako ještě před třemi lety.

Diagnóza AS mě osvobodila, díky ní jsem se zbavila přesvědčení, že mám špatný charakter a nezasloužím si být ostatními lidmi přijímaná. Sice jsem prošla i obdobím, kdy jsem byla nešťastná z toho, že nejsem normální a nikdy nebudu, ale to už je naštěstí pryč. Kromě mých NT blízkých mi pomohlo setkání s dalšími AS a se sdružením Adventor.