Proč nechce dítě s AS pomáhat?

Reakce ženy s AS:

Proč nechce doma pomáhat? Třeba se bojí, že tu práci nezvládne dokonale, práce jí vadí smyslově (hluk vysavače, pach čistících prostředků, dotek mokrého hadru nebo prachovky...), nepozná, kdy si má uklidit (viz článek "Proč nepozná, že je tma?"), nechápe smysl domácích prací, nebo neví jak na ně (to platí hlavně o uklízení - dělání systému ve věcech), cítí se vláčená někam, kam nechce, požadavkem domácích prací jí přerušuješ její činnost (a ona má potíže se přeprogramovat), vytrháváš ji z jejích rituálů (její základní pocit jistoty) - když řekneš "Prosím tě, utři podlahu v kuchyni." tak Eliška slyší "Musíš utřít podlahu v kuchyni hned teď!", takže si připadá, jako bys ji někam táhla, přerušovala její rituály, s čímž nepočítala (náhlá nekontrolovatelná změna plánů!), takže její obraná reakce je "Ne, nevytřu!". 

Já mám podobné reakce, když se mě někdo zeptá "Nechceš jít DNES VEČER do čajovny?". Moje první reakce často bývá "Ne díky." protože mám už na večer jiné plány. Ale po nějakém čase (desítky minut až hodiny) si ty plány změním, návštěvu čajovny do nich zařadím a duševně se na to připravím. Pak můžu říct "Ano, půjdu.". A čím jsem starší, tím častěji se mi povede odpovědět hned "Ano, půjdu." 

A  rozmazlenost?  Já nevím, proč si lidé myslí, že lidé s AS jsou rozmazlení, já ani pořádně nevím, co to je "rozmazlenost".

 Kdysi jsem si myslela, že je to odvozené od slova "mazlit se" a říkala jsem si, že nemůžu být rozmazlená, když se nemazlím. Ale tak to asi nebude, dnes si spíš myslím, že rozmazlený je ten, kdo se prosazuje na úkor ostatních a myslí si, že může mít všechno, co chce. 

U autistů to tak často není (jak už jsem psala, mají pro vyžadování "toho svého" jiné motivy). Ale NT jsou zvyklí hodnotit hned, nejít do hloubky, nezkoumat, neptají se po příčinách chování, vidí jen vnější projevy. 

A taky si myslí, že kritika a odsouzení dítě dožene k lepšímu chování. No jo, ale co když dítě neví, jak to "lepší chování" vypadá?!! (Odkazuji se na film BenX a seriál Gympl s (r)učením omezeným, v nich jsou zmíněny aspíkovy úvahy "Chtějí po mně, abych byl/a normální, ale nikdo mi neřekne, co mám udělat pro to, abych byl/a normální.")

A taky musím dodat (ale to už asi víš), že i autistu je nutné vést k ohleduplnosti (ale nepřehnat to, aby okolí jeho dobroty nezneužívalo), a že když mu způsobíš mírné nepohodlí, neznamená to, že jsi špatná, pokud ho zároveň učíš se na nepohodlí adaptovat a poskytneš mu nějaký čas na zotavenou.

 Je dobré uznat jeho pocity (např. "Chápu, že máš strach."), což neznamená, že budeš přehnaně ulevovat. Musíš být pevná a být si jistá, že to, co vyžaduješ, je pro obě strany dobré. Je nutné použít empatii, ale trochu jiný druh empatie než v komunikaci s NT.