Afekt a jak vzniká

Budeme se držet toho,že zde nerozebíráme běžný vztek.Vztekání jako takové patří k dětskému věku všeobecně a je víceméně zvládnutelné.My se budeme zaobírat vztekem nezvládnutelným-afektem.

Abyste si vy,rodiče,prarodiče,strýčkové,tety i vy,lidé,kteří nevědí,nevěří či třeba i odsoudí dokázali ..pochopit..,využiji zde demonstraci,kterou si při čtení řádků můžete sami naprosto fyzicky prožít.

Představte si,že ležíte na dece na poklidné pláži,kolem vás jsou lidé a přesto je téměř nevnímáte a nerušeně si užíváte svůj klid a věnujete se třeba četbě.Nevnímáte hrozící vyrušení,které byste mohli nést velmi nelibě.Najednou se odkudsi přiřítí maník,vy nestihnete ani zjistit,jak ten člověk vypadá,protože vás brutálně chytí za vlasy a jediným trhnutím vás postaví na nohy,zacloumá vám hlavou a pak vás pustí.

Zůstane před vámi klidně stát,směje se a vy vidíte naprostou jistotu v jeho očích,jistotu,že se mu nic nestane.Během pouhých pár vteřin tak ucítíte úlek,bolest,nechápání situace,strach a ...vztek.Přestáváte vnímat vše kolem sebe a jediné co jste schopni vidět a vnímat je ,,to,,před vámi.Máte jedinou touhu,touhu mu to nedarovat a tak se do něj bez rozmyslu pustíte.

Ten týpek už na vás neútočí,ale vy to nevidíte a nevnímáte ani nechápete,každý jeho pokus o obranu,pouhý dotek,okamžitě váš mozek vyhodnotí jako útok a tak se rvete jako o život.

Od začátku celého incidentu naší modelové situace uběhlo sotva 5 minut,dochází vám síly a vy si začínáte uvědomovat kde jste,zjistíte,že vás sleduje několik párů očí a vaše tělo svírají v objetí čísi paže.

Chlápek před vámi klidně stojí a usmívá se.Pak se pomalu otočí a klidně odchází pomalu pryč.

Vy si začnete uvědomovat,že vám po tvářích tečou slzy,že se nekontrolovatelně třesete,cítíte na sobě vlhké spodní prádlo a žaludek vám z prožitého stresu vyskočil až do krku.Jediné pocity,které vnímáte je stud,ponížení a touha nebýt,zmizet.

Prožijte tenhle příběh,tak jak je napsaný,bez jakýchkoli otázek,bez vlastních vsuvek,pocitů,bez připomínek typu..já bych to udělal jinak,já bych utekla apod.Čtěte tenhle příběh,tak jak je napsaný a zkuste ho prožít.Pokud to zvládnete bez jakéhokoli přikrášlení,dostáváte se úspěšně do mysli autistického dítěte nebo dospělého a prožíváte to co on v situacích,které jsou pro vás naopak zcela běžné.

Prožíváte totiž situaci,kterou nedokážete úspěšně řešit,situaci,která ve vás vyvolává démona mnoha emocí smíchaných dohromady a ten démon nad vámi právě tvrdě zvítězil.Abyste dobře porozuměli co tím příběhem chtěl básník říci,čtěte vysvětlení:

Vy ležící na pláži mezi lidmi a přesto sami představujete autistu zabraného do nějaké své činnosti či myšlenek.Stejně jako vy jste nevnímali blížícího se chlápka,autista celou dobu téměř nevnímal,že po něm něco chcete,žádáte či si jen chcete povídat.Vnímal sice vaši přítomnost i váš hlas,stejně jako vy na pláži fakt,že tam nejste sami,ale větší pozornost jste tomu nevěnovali.

Někdy, ačkoli se všemožně citlivě snažíme naše děti přimět k tomu,aby nás pořádně vnímali,efekt je často úplně stejný jako když vás ten týpek popadl za vlasy,postavil vás a zacloumal s vámi.Když to shrnu,vaše dítě následně prožívá celou tu vaši plážovou příhodu od začátku do konce,ať už je to kvůli čemu chce.

Chlápek od vás odkráčel beze slova vysvětlení,zbyli jen příšerné pocity z vlastní reakce,z vlastního selhání mysli a vy vůbec nevíte pořádně co se stalo a proč se to stalo.Tápete a zmítáte se v soukolí emocí,které absolutně nezvládáte.

Zdá se vám to příšerné?Ono je to příšerné,ale vy svým dětem můžete dopřát luxus vysvětlení a pochopení,které vám na pláži nikdo nedal a máte tu moc ho naučit,jak zvládat nejrůznější situace,které ho v životě budou potkávat.Je nutné vzít v potaz,že mnoho autistů prožívá takovéhle šílené situace i 

několikrát denně,je to nepředstavitelné.Máme jako rodiče dar takovým situacím předcházet i když ne vždy se zadaří.Víme,že stejně jako v plážové historce my,reagují naše děti úplně stejně na nezvládání čehokoli,na stres,na nejrůznější změny.na zvuky,pachy a spoustu dalších věcí.

Co se týče normálního vzteku,krotíme,usměrňujeme,zakazujeme,motivujeme a sem tam i podle míry postižení i rozdáme nějakou tu výchovnou,když to jinak nejde.

Ovšem co se týče afektu,pokud už v něm dítě lítá,posunují se metody u běžného vzteku kamsi za horizont a v přibližně podobné míře je můžeme uplatnit až po akci,tedy bezprostředně po odeznění afektovaného záchvatu.

Proč????Inu,když vy jste na té pláži bušili hlava nehlava do toho maníka,zajímalo vás,že na vás někdo mluví?Že vás někdo drží?Že vás někdo sleduje?NE!!!!V tu chvíli byste necítili ani kdyby vás někdo přetáhnul lopatou!A proto trestat kohokoli v afektovaném záchvatu je naprosto bezúčelné a k ničemu,nemá to efekt,postižený si nic nepamatuje a pouze tím vybijete vlastní emoce.

Předpokládám,že do takového stavu se nemusí ale může dostat i člověk neurotypický tedy zcela normální i když pouze ojediněle a ve vyhrocených situacích.Ten kdo to už na vlastní kůži poznal ví,jak strašlivé je zjištění ztráty sebekontroly a sebeovládání a jaké emoce ovládají mysl toho,kdo si to prožil.Je to nejhorší možné zjištění pro každého člověka i dítě,pokud netrpí mentální retardací.

Nevím, jak dalece vás můj článek na téma afekt osloví,někteří z vás v něm možná najdou sebe nebo své děti a je to jen malilinká částečka z toho,jak myslí a reaguje autista Asperger.

Ptáte se,jak to všechno tak dobře vím?Inu proto,že já sama jsem s tím celé dětství a mládí bojovala.Byl to strašlivý a dlouhý boj.Pro mě dlouhý i proto,že svou diagnozu,diagnozu Aspergerův syndrom,jsem dostala až v dospělosti.Tuhle jednu bitvu jsem dokázala vyhrát,ale bez mojí maminky,svaté to ženy,bych byla ta poražená.

Svou bitvu v téhle válce jsem zvládla a nyní jsem spojencem v bitvách Alexových.Střídavě ruku v ruce prohráváme a vítězíme,společně pokládáme 

základy na další úspěšně zvládnuté bitvy v tomhle boji.

Na konci pak,až bude Alex dospělý musí to konečné slovo ..mír.. mít pouze on.Aby ho mít mohl a dokázal ho zrealizovat sám v sobě,musím já jít částečně ve stopách svojí maminky a hodně oprašovat své dávné výhry i prohry a z nich čerpat zkušenosti a zkoušet,zda vyhovují i Alexovi.

Co říci závěrem?

Afekt je podle většiny lidí špatná a odsouzeníhodná emoce.Pro mě je jen špatná,protože odsoudit je přece tak snadné!

http://balmax.blog.cz/1306/clanek-1-afekt-a-jak-vznika