Drobné radosti života

Občas mám pocit, že jsem neschopná matka.
Neumím naučit dítě chodit na nočník, sedět u jídla u stolu, oblékat se či svlékat, neumím ho odnaučit od dudlíka apod.
Ale to naštěstí není často. Většinou se
raduji z maličkých pokroků Jeníčka.

Nedávno jsem mu sundala z půdy lego baby. Když ho nějaká hračka nebaví nebo mu to ještě nejde a je to na něj těžké, tak ji zase odnesu na půdu.

Takhle jsem po několika měsících přinesla "velké" lego....jéje, to bylo radosti. :-)

Dokonce se nám u toho povedlo to, čemu v odborné literatuře říkají "sdílená pozornost" - Jeníček přiběhl z ložnice se slovy: "Maminko, komín"  .....
Byl tak zabraný do své stavby, že neviděl slzy radosti v maminčiných očích...
Byla jsem šťastná, že moje dítě sdílí pozornost  a dělí se o svou radost.... :-)

Druhým pokrokem je malování...Jeníček začíná kreslit. Odmítá pastelky, voskovky, ale oblíbil si fixy.

Tak jsem mu včera koupila ty s nápisem "vypratelné".. :-)
Teď jen pevně doufám, že vyprat opravdu půjdou, protože máme čáry nejen na papíře, ale i na Jeníčkově oblíbeném tričku.

Sám zatím malovat neumí a ještě nedávno o kreslení vůbec nestál...., a také mu vadily špinavé ručičky.
Ted se ale pokouší  o "kolečka" a vždy následuje veliká vlna pochvaly. Máme takovou hru...kreslím stále dokola čuníka a Jeníček kreslí "žaludy", aby mělo prasátko co jíst.... :-)
Nebo "smím" kreslit jeho oblíbená čísla a písmena a on je potom fixami začmárává.... Stihneme takhle pomalovat několik papírů.

A také jsme byli  asi po roce na návštěvě... :-)

V naší ulici bydlí lidé, u kterých jsme ještě před rokem občas "přibrzdili" s kočárkem a chvíli si na zahradní houpačce popovídali.
Poslední rok to vůbec nebylo možné. A dnes paní vykoukla ze vrat a řekla mi, že se na ni určitě zlobím... Ptala jsem se  proč... - Prý už nechodíme na návštěvu, prý se jim vyhýbám apod.
A vlastně mě ani nenapadlo, že to takhle působí na lidi... Ano, kdysi jsem k nim chodila na návštěvu a už nechodím...

Snažila jsem se jim vysvětlit, že se nic nestalo, že to nejde kvůli Jeníkovi. Ale odmítali moje chabé vysvětlení.
A tak jsme šli na chvilku na jejich  zahradu....
Jeníčka přitom nalákali na sušenku.
Sedla jsem si na houpačku, Jeníček vedle mě baštil sušenku.
Ta ho po chvíli přestala bavit, tak ji položil a schovával se za houpačku...."Bojím pána, pán zlej...vypadni..."
Vysvětlila jsem sousedce z ulice, co asi tak Jeníčkovi je, že bere léky a že se bojí lidí, že se neizolujeme schválně....

Jendovo: "Maminko, jdi domů, jdi domů, jdi domůůů, bojííím...." zesilovalo, a tak jsem do sebe rychle nalila sklenici vody, kterou mi hostitelé nalili a zase jsme se odebrali k odchodu.

Bylo vidět, jak se Jendovi ulevilo, když zase seděl na kočárku a brána se za těmi lidmi zavřela.
"Kam jdeme, maminko"?
- "Domů."...
- "Pustíš ovečku?"
"Pustím, Jeníčku....."

A protože ho ta návštěva "vyčerpala", doma si hned běžel do ložnice pro své 2 dudlíky - jeden do ruky a druhý do pusinky, zabalil se do deky a díval se na pohádku v TV - teď zrovna je v oblibě "Ovčí babička". Od rána do večera...i před usnutím na kazetě v ložnici... už se mi o beránkovi pomalu i zdá... :-)

A dalším neméně důležitým pokrokem je posílání autíčka (nebo také balonku)... Posílali jsme si pavouka v autě a bylo vidět, že to Jeníčkovi dělá velkou radost. Když si vzpomenu na 20 přečtených knih o autismu, myslím, že se tomu říká reciprocita (nebo-li vzájemnost) - "já tobě a Ty mně"....

Holky jsou na pár dní na návštěvě u mojí maminky (u své babičky) a Jeníčkovi asi ten klid doma prospívá... :-)
Není tu tolik rámusu a hluku, žádné hádky, nic neruší jeho pozornost a on dělá pokroky...

Připadá mi teď malinko uvolněnější, šťastnější a do života své matky zase vdechl naději, že bude líp...