To byl zase den.... aneb radosti s kamínkem...

Dnes mi od rána přišlo, že Jenda vstával "levou nohou"....

Byl protivný, ukňouraný, neustále se vztekal a se vším házel. Mlátil Betynku, tak jsem ji raději zavřela před jeho útoky do koupelny.

Odmítal si sednout k jídlu ke stolu, neplnil úkoly, nechtěl si číst...zkrátka nic ho nebavilo.



Na zahradě převrátil stůl, židle, trampolínu, házel po mně mulčovací kůrou, schovával se za skluzavku nebo za dům, a tak strašně řval, že přiběhly děti od sousedů a dívaly se na nás přes plot....jeden klouček stál zepředu na silnici před domem, druhý vedle za plotem u sousedního domu.


Super...
Měla jsem "sto chutí" na ně zavolat, že tady není žádné divadlo, ale pak jsem se raději beze slov schovala do domu.
Připadala jsem si jak zvíře za plotem zoologické zahrady.

Ulevilo se mi, když čertík před polednem usnul.
Většinou v tu  hodinku vařím, uklízím a vytírám, ale dnes jsem byla za to dopoledne tak vyřízená, že jsem si dala pauzu.

Nevařila jsem, odbyla jsem se banánem a raději jsem relaxovala u kafíčka a knihy.
Představa, že by Jenda odpoledne ve svých útocích na mě, na psa nebo v jekotu pokračoval, mě nutila nabrat síly ....

Naštěstí se vzbudil trošku "jiný" kluk. :-)
Snědl suché brambory, což je na něj úspěch....:-)
Slíbila jsem mu totiž za snězení brambor nanuka ve tvaru rakety. A raketu má Jeníček rád. :-) Alespň nějaký úplatek občas funguje. Ještě před půl rokem ho nešlo motivovat ničím...Když nechtěl, tak nechtěl....
V poslední době se občas nechá na něco přemluvit. Není to často, ale díky Bohu za každý maličký krůček dopředu....

Na odpolední vycházku jsme vzali malý oranžový míček.
Jenda ho má rád.... Já jsem ho házela před kočárek a Jenda za ním běhal a zase mi ho podával...
Tímto stylem se nám povedlo ujít od domu pěšky asi 400 metrů. I to je velký úspěch...Pěšky totiž Jeník chodit nechce...
A dnes ani nevěděl, že jde.... :-)

Sedla jsem si  na  "naši" oblíbenou lavičku u paneláku a házela jsem míček na schody.

Jenda skákal okolo balonku...bylo vidět, jak je  šťastný.
Lezl kolem něj po čtyřech, vyhazoval ho do výšky a se slovy "hop, hop, hop" skotačill vedle balonku po schodech...

Na náměstí si chvilku hrál s 10 tiletým synem kamarádky a úsměv na tváři vypovídal o tom, že má ze hry radost.
Pamatuji se, jak jsem v únoru na všetečné otázky psycholožky často neměla odpověd. Dnes vím, že na otázku: "Projevuje vaše dítě radost?" ...bych zaručeně odpověděla: "ano"...
Tehdy, před pár měsíci, jsem si nebyla jistá... Přišlo mi, že se jen vzteká a ječí, dnes už vím, že balonky, pentličky, šišky, kamínky a klacíky jsou důvodem k radosti mého syna...




Když jsem se rozloučila s kamarádkou, měl už toho Jenda asi dost a válel se před obchodem po zemi.
Odmítal jít dál. Bylo to u silnice a já jsem se bála, aby se nerozběhl pod auto.... Člověk nikdy neví, co ho napadne.

Trvalo mu několik dlouhých minut, než se zvedl a po malých krůčcích se v dost velké vzdálenosti šoural za mnou.
Bohužel jsem si nevšimla, že při tom válení se po zemi sebral malý kamínek.

Začalo pršet, a tak jsem se rozběhla s kočárkem domů....a Jenda najednou povídá: "Bolí nosík, Jeník dal kamínek..."
Krve by se ve mně nedořezal...

Schovali jsme se před deštěm pod strom a já jsem se podívala Jendovi do nosu...
Byl tam. :-( Ale tak daleko, že jsem věděla, že ho nevyndám.
Tak jsme se dali do poklusu a Jeníkovi jsem vysvětlovala, že se to nedělá, do nosu se nic nestrká a že až přijdeme domů, tak pojedeme do nemocnice za panem doktorem.
Jenda řval jak tur a já si v duchu říkala, co řeknu ve 20 km vzdálené nemocnici....?....že nejsem schopná ohlídat svého syna, aby si nestrkal kamínky do nosu....?


Z mých úvah mě vytrhl Jeníček svými slovy: "Jeník vyndal kamínek. Nosík nebolí." 
A opravdu... V ruce držel kamínek...
Několikrát jsem se ho zeptala, jestli má kamínek v nose, zda ho vyndal a pokaždé jsem se dočkala stejné odpovědi.
Přemýšlela jsem, jestli přece jen nejet na ORL do nemocnice, ale vzhledem k tomu, že Jeník neumí lhát, tak jsme nikam nejeli.
Doma jsem se ani nepřevlékla, položila jsem ho hned v ložnici na postel, násilím jsem na něj lehla a svítila jsem řvoucímu Jeníčkovi baterkou do nosu....kamínek vidět není a vypadá to, že nos je opravdu volný.

Teď sedí ve svém křesílku, sleduje prasátko na DVD a vypadá spokojeně...to jen mně stále leze mráz po zádech....