Bodejť by ne.
Nemůže trávit hodiny na zahradě a naše "rituální každodenní" odpolední procházka také nebyla tak, jak by si Jeníček představoval.
Na nákup jsme dojeli autem. Chvilku prší, pak zase svítí pár minut sluníčko a riskovat, že začne pršet, to se mi nechtělo.
Ne, nemám nic proti dešti. :-) To jen můj synáček se "bojí deště".
Zastavila jsem na náměstí a poprvé využila kartičky pro "hadicapované" spoluobčany a zaparkovala jsem na místě určeném pro "invalidy".
Pamatuji se, jak jsem se před 3 lety rozplakala u lékárny, když na náměstí bylo jediné volné místo, a to pro invalidy.... Bylo to v době, kdy "před pár dny" neurolog diagnostikoval u Jeníka DMO...
Tehdy jsem si říkala, jestli to místo budeme někdy potřebovat, a nebo se nám intenzivním cvičením Vojtovy metody podaří "změnit osud".
Stavili jsme se i na poště ....a protože se Jenda nudil, kroutil tam nějakými kolečky u golfek a "něco" tam ulomil. Nešlo mi to nasadit, tak jsem ho sundala z golfek a on se vyřítil na neznámou paní, která stála o kousek dál ... a se slovy: "Paní zlá" ji mlátil plyšákem... :-(
Málem mě kleplo.
V zelenině jsem neprozřetelně vzala asi 6 věcí - mezi nimi rajčata, papriku, okurku...
Když to pán chtěl zvážit, bylo zle. Jenda se vždy zezadu pověsil na váhu...Když jsem chtěla Jeníka odtáhnout, válel se po zemi a se řevem kopal okolo sebe.
Tak měl asi "radost" prodavač i lidé okolo....
Horor.
Cestou k autu vezla golfky Eliška (já už vím, že musím jít alespon metr od lidí) a ona se vyhýbala kaluži a přiblížila se s golfkama k nějaké paní. Jenda ji hned stihl praštit silou do tašky, kterou ta neznámá paní držela v ruce......Ještě dřív, než jsem stihla dokončit větu, že tak blízko lidem chodit Eliška nemá...
Doma jsem už měla Jeníka "tak akorát" a uprosila jsem Elišku, aby Jendu vzala aspoň na čtvrthodinku na procházku, že "už nemůžu"....
Za pár minut byl slyšet usilovný řev na celou ulici. To se vracela Eliška s Jeníkem v náruči...prý utíkal pryč, neposlouchal ji, tak ho chytila a násilím odtáhla domů.
Dnes nebudeme plnit ani úkoly.
Jenda všechno odmítá. Nemá na nic náladu.
Zjistil, že když se schová do ložnice pod manželskou postel, tak na něj nemůžu....
Tak se tam kdykoliv rychlostí blesku "zašije" a ještě se mi směje do obličeje...
V posledních dnech začal dělat to, co dříve nedělal...dává si do pusy kovové kuličky z magnetické stavebnice, klidně kouše samolepky nebo pozlátko z Actimelu, strká si smetí do pusy, olizuje židle, stoly, regály v obchodech... Stačí ho na pár sekund spustit z očí a mohu si být jistá, že dělá nějakou neplechu...
Musím si přiznat, že fyzicky už na něj pomalu nestačím...utíká rychleji, než já, používá různé fígle, na které já "ne a ne" přijít, udělá to, co se nejméně očekává....
Bez kočáru už si netroufnu skoro NIKAM!
Ale náš kočárek "dodělává", asi není stavěný na tak velké dítě.
Poprosila jsem proto dnes pana doktora, zda by nám nenapsal poukaz na větší kočárek. Je to moje "velké" přání. Tam bych Jendu mohla "přivázat" a nikam by mi neutíkal. :-)
Držte mi palce, ať se mi moje přání splní....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.