Válecí období

Copak je válecí období?  :-)

To znamená, že se Jenda válí - kdekoliv a kdykoliv...na chodníku, v obchodě, na poště...pokud možno na procházce asi každé 2 metry....
Na moje slova, že se to nedělá, reaguje vztekem a agresivitou vůči mně.

Tak já nevím... Mám ho nechat nebo ne??
Pravdou je, že poslední 2 dny už nic neříkám...
Jenda není moc dobře naložený a na moje slova není zvědavý.
Tak jen čekám, až se vyválí, pohraje si s kamínkem, s ulitou nebo s jehličím... S tím, co si zrovna najde... pak  vstane a mrskne sebou o zem kousek dál.... a tak pořád dokola.

Pokud si nevšímám udivených reakcí lidí a jejich poznámek, mohla bych mít pocit, že se vlastně nic neděje....
 

Když sleduji jenom Jeníčka, tak vidím, jak je šťastný....leží na zemi schoulený do klubíčka a svítí mu úsměv na tváři....

Mám mu brát jeho radost ze života?

Včera si na procházku nesl prázdnou ulitu, dnes pro změnu skořápku od pistáciového oříšku....

Na náměstí našel další "kousky do sbírky", stavěl si je do řady na schody a byl spokojený....
Já sedím o kousek dál na lavičce a s úžasem v očích pozoruji tu prostou dětskou radost...
Komu jinému by tak asi udělalo radost pár vyhozených skořápek od pistáciových oříšků? :-)
 

V obchodním domě házel oříšek (jak skořápce s láskou říká) po zemi a plazil se pro něj...
Asi se mu líbilo, jak se kutálí mezi regály.... :-)

Zkusila jsem ho párkrát  "bafnout" násilím, aby se neválel po zemi, posadit ho na kočárek, ale on pak ječí "jak na lesy",  a tak sebou hází, že nadskakuje i s celým kočárem... A v té chvíli určitě šťastný není....

A tak vlastně nevím: Mám ho nechat válet se po zemi každé 2 metry, ale vidět jeho štastný úsměv, nebo ho mám násilím připoutat na kočárek a jet se řvoucím a nadávajícím dítětem? Já zrovna teď volím variantu číslo jedna... Ale dělám správně? Tím si z výchovného hlediska moc jistá nejsem.
 

Díky Bohu, že  holky už jsou velké a ty 2-3 hodinky mojí nepřítomnosti doma v klidu přežijí...

Co? Přežijí?! :-) Já myslím, že si ten klid, když nejsme s Jendou doma, užívají.

Mohou se dívat na pohádku v televizi a nikdo jim do toho neřve...
Mohou si dělat, co chtějí a nikdo je nebije, nikdo je nemlátí plácačkou ani klackem...ani já je "chudáčky" nevyháním do jejich pokojíčků před Jendovými útoky.
 

A víte co bylo nejkrásnější na dnešní procházce? Jenda objímal stromy.

Říkal: "Jeník dělá tuli tuli"....

Už více jak 3 roky se ho snažím  naučit, aby strpěl moje pohlazení, mé objetí, moje polibky a ono se mi to nedaří....

Trénujeme to s plyšáčky, s oblíbenými hračkami a přesto mě Jeník nikdy v životě neobjal. Nikdy mi nedal pusu.

Když ho chci já obejmout nebo pochovat, tak se s křikem brání a utíká pryč....
A dnes si jen tak "mýrnix týrnix" na procházce objímá stromy....
Na jedné straně jsem z toho měla radost - vypadal tak spokojeně a na druhé straně mi moje srdíčko šeptalo:

"A pročpak neobejme svoji maminku?"