Žiji, píši a prosím...

Můj blog není jen o Jendovi, je o mně, o mých dětech, o těch, které mám ráda.

Mezi mé blízké patří i kamarádka Zdeňka. Pravidelní návštěvníci již ví.

Je asi 7 týdnů v nemocnici a na návrat domů to zatím nevypadá.

Minulý týden se mi asi pět dní neozvala, což je na ni neobvyklé. Věděla jsem, že se utápí v "depresích" a neměla jsem možnost jí nějak pomoci. 

Kolikrát je mi zle a mám chuť utéct, ale pak si vzpomenu na Zdeňku a vím, že musím bojovat. Vždyť jiní jsou na tom mnohem, mnohem hůř.

Nerada o něco prosím, ale tentokrát to opět udělám.

Prosím, máte-li chuť, čas, možnost, pošlete ještě nějakou pohlednici Zdeňce do nemocnice. Nikdo si neumíme představit, jak se v takových bolestech, na morfiu, v izolaci v nemocnici člověk cítí.

Čtení a prohlížení pohlednic od vás jí pomáhá vracet se do života a nevzdávat to.

Buďte PROSÍM tak hodní a věnujte pár minut napsání jednoho pohledu.

Zdeňce na chvíli vysvitne na pokoji sluníčko.

Předem vám moc a moc děkuji.

S láskou a s tisícerými díky za již poslané pohlednice

                                                       Vaše Amélie

Od Zdeňky:

(sebrala sílu napsat "pár" řádků)

Dostala jsem se na izolaci.... jsem ve stavu, kdy za mnou všichni chodí jako zelení mužíčkové. Mají zelený plášť a čepičku, roušku a rukavice. Jsem tu uvězněná a tak sama.... Dnes mám chuť zase trochu žít a vnímám svět. I přesto, že po Morfinu občas jak opilá, ale vnímám.

Musím Vám říct, že už jsem přestala počítat dny, jak jsem tu dlouho...50 dní nebo týden, v tomhle stavu je i den horor. Ne, nechci se litovat, jen konstatuji.

A proto to, co tu píšu dnes, berte spíš jako to, že jsem se potřebovala vypsat ze svých pocitů. 

Jsem tu sama, na malém pokojíku, se čtyřmi stěnami. Ale se škvírou ve dveřích...(ať žije klaustrofobie). Kromě toho, že za mnou mamka 2x týdně přijde (sama je nemocná), sem občas zavítá jedna kamarádka, ale jinak jsem odkázaná koukat se na tváře (tedy spíš to co jde přes roušku vidět) unavených sester, které toho mají dost a ještě se ke mně, v těchto vedrech a jejich splavenosti musí strojit.

Takže jde vidět, jak toho mají plné zuby. Přiznám se, občas jsem ráda, když se sestřička překoná a chvilku se mnou mluví. Jsem normálně komunikativní osoba, která se ráda obklopuje lidmi. Některým sestrám to asi přijde, že vyžaduji jejich pozornost. Ano, když sem zavítají, jsem ráda, když si se mnou promluví. Ale chápu, už jim lezu na mozek....a to asi i proto, že neradi vidí, v jakém jsem stavu.

Ven z pokoje se dostanu jen když jedu na nějaké vyšetření. A že to není nic milého. A i přesto obdivuji každého nemocného, jak to zvládá, protože mě se zdá, že já to nezvládám. 

Kdysi jsem četla toto - Nauč se smát se slzami v očích.Pomalu kráčet, i když pospícháš. Nauč se hladit se zaťatou pěstí. Pak poznáš, že život je krásný a stojí za něj bojovat. 
A tak bojuji. Bojuji pro své blízké, vím že je tu nemůžu nechat samotné.

Každá smrt prý přebolí, ale zanechá hlubokou trhlinu v naší duši. A já mám tak skvělou, milující rodinu a super lidi kolem sebe, že bych se i po smrti hanbou propadla, že jsem je tu nechala. Nedávno jsem tu napsala prosbu o zasílání pohlednic. Odezva byla krásná. Bohužel už opadla.

Přiznám se, že mi to dodávalo strašně moc energie. Ta empatie Vás, vlastně cizích lidí, mě dojala. Říkala jsem si, že když na mě myslelo tolik lidí, nesmím se vzdávat. Jak říkám, je mi líto, že už to opadlo.

V době kdy přišla pošta, to byla jediná část dne, kdy jsem měla dobrou náladu i přes bolesti a nesnáze, co mám. Jsem tu tak sama, s pohlednicemi od Vás, které když je mi líp, čtu stále dokola.

Taky se přiznám, že k pláči nemám daleko. Fakt mi z toho tu hrabe....Tak promiňte,

jen jsem se chtěla vypsat, dokud zase vnímám...

Díky Vám všem. Vaše Zdenka

PS: Pokud by ještě někdo chtěl udělat šílenci jako jsem já radost, tady je adresa:

Adresa sem do nemocnice je: Fakultní nemocnice, budova č.10 - oddělení E , Sokolská 581, Hradec Králové 500 05.

 A připsat tam že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.