Pro maminku k narozeninám

V pondělí jsem měla krásné kulaté narozeniny.

Jaké bylo překvapení, když jako jediný z mých dětí mi popřál Jeníček.

Zvláštní.
Od Šárky jsem neočekávala nic. Ta nejspíš ani neví, že mám narozeniny, možná je jí to jedno. Možná na to nemá kapacitu, aby si to pamatovala....
Někdy mám pocit, že mě nemá vůbec ráda, že jí na mě nezáleží ani co by se za nehet vešlo.
Ale od Elišky mě to překvapilo.

Věděla, že mám narozeniny, protože to o den dřív řekla Jeníčkovi a ten mi připravil tohle překvapení...
Ale nepochopila jsem, proč mi nepopřála.
Nejde o to přání, to vzal čert, ale CO ji k tomu vedlo? Má takové deprese, že nemá ani sílu popřát vlastní matce?
Nejde o dárek ani o kytku, jde o přání. O to, že by mi (možná?) podala ruku, dala pusu, nebo mě objala?
Asi bych chtěla moc... něco jí v tom zabránilo a já nemám odvahu se jí zeptat.

A tak mi zůstal v srdci zvláštní pocit - RADOST nad dárkem od Jeníčka (nedal mi pusu ani mi nepodal ruku, ale i tohle je ten nejúžasnější dar pod sluncem) a smutek nad tím, že nestojím svým dcerám ani o prachobyčejné přáníčko....