pondělí 8. prosince 2014

Článek o AS a školství

Včera mě na internetu zaujal jeden článek:
http://prezenu.noviny.sk/c/rodina-a-deti/moj-5-rocny-syn-mi-povedal-maminka-ja-uz-nechcem-zit
Myslím, že stojí za přečtení CELÝ. Já z něj uvádím jen kousek.

V posledních týdnech hledám "novou" školu pro Elišku a je mi smutno z přístupu učitelů a jiných pracovníků. Opakuji si to známé: "Odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."
A oni opravdu často nevědí. Oceňuji, když učitel nebo ředitel školy rovnou řekne, že o AS nic neví.

...ale dítě s AS jejich slova a odmítnutí velmi demotivují, obírají ho o poslední zbytky sil a házejí ho zpátky do velkých depresí. Je tragédie vědět, že ač máte vysokou inteligenci a chováte se líp, než zbytek třídy, přesto vás nikdo nechce.

V tom článku mě zaujala věta: "Diagnóza, kterou je lepší utajit?"
Ano, i mě to nedávno napadlo. Ale za a) na to nemám povahu a za b) by to stejně po pár dnech "prasklo" a nemělo by to žádný smysl, takže tudy cesta nevede.

POKUD bych nepřiznala diagnózy, pak dítě s "pěknými" známkami (loni měla vyznamenání) přijmou HNED a rádi. Ale stačí se zmínit o Aspergerově syndromu, nedej Bože o depresích a úzkostech a jsme v koncích. Dotaz na možnost asistenta pro Elišku zbaví moji dceru šance se na tu či onu školu dostat.

Musím přiznat, že jsem ve fázi, kdy nevím, co dělat. V PPP a v APLE doporučují denní studium s asistentem, což by pro Elišku bylo nejlepší, ale KDO má o něco podobného zájem? Asistenta s bídou dostane dítě na invalidním vozíku, natož dítě, které to na "první pohled" vůbec nepotřebuje.
Je možnost získat asistenta pro 16-17 leté dítě s AS v našem školství sci-fi? Na to, abych jí asistenta platila sama, na to bohužel nemám peníze. Když jsem chtěla Elišce asistenta dělat já, bylo to odmítnuto. Ani nevím, zda bych to časově zvládala vzhledem k dalším dvěma dětem se zvýšenými nároky, ale chtěla jsem to zkusit...

Budu doufat, že během dalšího půl roku, než Eliška dokončí tento školní rok, se nějaká možnost vyskytne.
A pokud ne, tak bude Eliška "někde" pokračovat v nynějším trendu - IVP (učí se doma a do školy chodí jen na zkoušky). Zvládáme to v rámci našich možností, ale není to ono.
Jde nám to však lépe než na začátku. Po třech měsících už jsme se nějak zajely a neplaveme v tom tak, jako v září. Tehdy jsem měla pocit, že je to snad nad naše síly.
Nenaučí se toho tolik, jako by se naučila při denním studiu. Mě to stojí spoustu sil a vyhledávání informací, učení s Eliškou a mnohé vysvětlování.....
....a hlavně POCHOPENÍ učivu není takové jako kdyby trávila čas v hodinách ve škole.
Denní studium s asistentem by bylo lepší, protože pro Elišku je důležité to "vidět a slyšet". Ale...vypadá to, že tahle možnost nejde...budu však ráda, pokud se budu mýlit. Kéž by mě někdo přesvědčil o opaku.

A "největší legrace" teprve nastane, až "přiznám diagnózy" Šárky, která by se "letos" měla hlásit na střední školu....už předem mi bylo řečeno, že dítě s psychickými problémy na obor Sociální činnost nepatří (a velmi se divili, že tam je Eliška).
Proč mám pocit, že děti s "psychickými problémy a duševními onemocněními" jsou ve školách na obtíž?

Pár vět z článku:

Aká je prognóza?
Nie veľmi ružová. „Pre deti, ktoré sú intelektovo podpriemerné, existujú špeciálne školy. Pre deti s intelektovým nadaním sú tu školy súkromné, aj štátne. Pre deti s autizmom existujú tiež špeciálne školy. No deti s Aspergerovým syndrómom akoby v školskom systéme nikde nepatrili. Vlastne existuje len veľmi málo škôl, kde oficiálne takéto deti prijímajú a integrujú. Ale je ich vzhľadom na narastajúci počet takýchto detí veľmi málo. Táto otázka je pomerne zložitá. Môžete dieťaťu napríklad platiť asistenta. Ak chodí do štátneho zariadenia, môže vám na neho čiastočne prispieť štát a dieťa tak má asistenta učiteľa. No prax je iná, náročná a veľmi smutná.“

Diagnóza, ktorú je "lepšie" utajiť...

Rodičia preto často svoje deti diagnostikovať nedávajú a diagnózu pred školou utajujú, pretože by ich dieťa mohli odmietnuť so slovami, že nemajú personál, ktorí by sa dieťaťu mohol venovať. Ak by sa pedagógovia učili pracovať aj s takýmito deťmi, mohli by chodiť do normálnych tried, škôl, s ostatnými deťmi a mohli by žiť plnohodnotný, „normálny“ život. A raz sa možno stať úspešnými malými Einsteinmi.
Kým však spoločnosť bude túto INAKOSŤ naďalej ignorovať, nezmení sa školský systém, pedagógovia sa nezačnú vzdelávať, ako s deťmi, ktoré myslia inak, pracovať, tak sa žiaľ môže stať, že tieto deti raz budú zakomplexované a nešťastné ľudské bytosti, premrhané talenty. „A to nesmiem ako matka dieťaťa s Aspergerovým syndrómom v žiadnom prípade dopustiť,“ hovorí Michaela.
Viete, keby mal synček jednu ruku, bol by slepý, hluchý, čo chvalabohu tak nie je, bolo by to takpoviediac jednoduchšie. Pretože INAKOSŤ, ktorú vidíme, tolerujeme, ľudí s postihnutím ľutujeme. Ale inakosť myslenia nie sme schopní tolerovať, prijať, skúsiť ju akceptovať a správať sa k takýmto ľuďom normálne. Je to veľmi smutné. Mám len jedinú túžbu: Aby čoraz viac ľudí a najmä škôl, dalo takýmto deťom šancu, nielen kvôli svojmu dieťaťu, ale aj kvôli tým ostatným, pretože viem, ako to veľmi bolí a aké je to ťažké.“
Integrácia je totiž závislá nie na legislatíve, ale hlavne na ochote ľudí učiť sa nové veci. Je to osobná výzva pre každého pedagóga. Každého motivuje niečo iné, v prípade AS je to ťažký oriešok – odmena pre pedagóga prichádza po usilovnom štúdiu literatúry, tréningu, či práci pod supervíziou - ale to nestačí – až skúsenosti dávajú pocit, že ako učiteľ „viem, čo mám robiť, aby mi toto dieťa mohlo viac rozumieť. A keď mi bude viac rozumieť, bude ma chcieť k sebe pustiť, a to je absolútny základ: dôvera a vzťah k pedagógovi“.

To, čo cítim ako veľmi dôležité, je práve ich krehkosť a citlivosť na zlé zaobchádzanie. 



6 komentářů:

  1. Je smutné, že ti co mají dětem rozumět, je považují za přítěž. Asi by nesplnili nějakou normu, kdyby je zdržovalo dítě, které je jiné. My jsme diagnózu ještě neměly, dcera byla jenom "jiná", trochu tvrdohlavá a měly jsme obrovské štěstí na "tety" ve školce a učitelky na prvním stupni. Druhý stupeň ovšem byla totální katastrofa, žádná tolerance jinakosti, mlč, bifluj, poslouchej nebo uvidíš. Utekly jsme do školy pro postižené, tolerance, vstřícnost, pohoda. Malý, přátelský kolektiv. Marcela

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, mám zkušenost pouze ze základního školství. Naše velká sídlištní ZŠ cca 500 žáků má 6 asistentů. Je pravdou, že velká většina je na prvním stupni, pokud je mi známo, tak na druhém stupni pracuje asistent jeden u dítěte s kombinovanými vadami. U autistů jsme měli v minulých letech 2 asistenty, ale obě děti časem změnily školu, byla tam horší spolupráce rodičů se školou. Psychické problémy dítěte jsou pro školu opravdu velkou zátěží, chce to nastudovat si problematiku, opakovaně řešit potíže s rodiči, samotným dítětem i celým kolektivem a to ne u jednoho učitele, ale u všech. Na prvním stupni stačí najít spřízněnou duši v tř. učitelce a funguje to, tam, kde se střídá víc kantorů, je to těžké. Každý je jiná povaha, má jiné zkušenosti a jsou učitelé, kteří diagnostiky dětí těžko přijímají, neumí s nimi pracovat atd. - to se projevuje i u jednodušších problémů, natož potíže tak složitého rázu. Kolik etopedů nebo psychologů najdete na klasických školách? Ti učitelé rozumí svému oboru, to vystudovali, ale pracovat s postiženými dětmi je nikdo nikdy neučil, oni s tím v době svých studií většinou ani nepočítali. Vysoké nároky na bezpečnost ostatních, vedení veškeré administrativy a snaha o předání vědomostí už nedává moc prostoru k řešení potřeb zvláštních jedinců. Neobhajuju nikoho, jen vysvětluju systém. Vím, že dá hodně práce najít školu pro takové dítko, ale na druhou stranu nejste z vesničky v horách, kde je možností několikanásobně méně. Věřím, že se najde vhodná škola a zvládnete to.

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle cteni je sileny - ten clanek jsem precetl cely. Vidim se v tom. Ale aspon se zda, ze se problematika PAS "uz tolik neignoruje." Ale porad se deje malo vzhledem k tomuto tematu.

    Jinak to, co me fakt dostava, je jiny druh "socialni pripadne profesionalni slepoty," vyplyvajici z neznalosti tech, co to maji primo v popisu prace (mluvim o skole apod.)

    Rict "mate hyperaktivni dite a zacnete ho krmit praskama" me dokazou vytocit do bela. Hromada psychofarmak jsou tezce navykove latky a pri nespravnem pouziti (at uz je spatna diagnoza nebo mnozstvi podavaneho "jedu") ma efekty spis opacne nebo prinejmensim nedostatecne.

    Resit vsechno mozne jen pomoci psychofarmak je dnes velmi moderni, ale neni to nic noveho - uz Visaci Zamek na jednom ze svych prvnich CD (nebo tehdy snad vynylu) v songu "noviny" zpiva ze...

    Aplikace psychofarmak silně stoupá
    Marně si nad tím úvodník novin zoufá
    Na polích roste mariána
    Abstinent je bílá vrána

    Ten song muze mit i 30 let. Proto mam dojem (a asi ne zcela nespravny,) ze jedy se nedaji delit na legalni ci ilegalni (on to je oboji docela vynosny obchod, ale jeden se dela se zbrani v ruce jedne a korupci v druhe a druhy se deje pres ty legalni a oficialni kanaly,) ale na spravne aplikovane a zneuzivane, bez ohledu na jejich puvod. Ale neni to kvuli tomu, co zpivaji jedni veterani rockove sceny, tenhle problem se neresi dlouhodobe. Nehlede na to, ze naucit uz maly decka na psychopilule je v mnoha pripadech kontraproduktivni a dovolim si rict, ze v mnoha pripadech az skoro trestne. Ale ja nejsem pravnik, takze dal se tom bavit nechci.

    Vybavuju si jednu etapu z mejch asi 7 - 8 let, kdy jsem mel pocit, ze jdou vsichni proti me a obcas jsem mel ten pocit "uz nechci zit" - sikanovali me spoluzaci i spousta ucitelu, o otci alkoholikovi nema cenu nejak dal to rozebirat, chudak mama to snasela jak se dalo... Tohle posledni mi nejak nedochazelo, kdyz mi bylo 13, 20.. Dneska uz je vsechno jinak, ale skody utrpene jsou uz nevratne.

    No asi to fakt neni jednoduchy, kdyz vam uz v prvni tride daji nalepku "konfliktni a neprizpusobivy..."

    Nikde o svy "osobni podivnosti" zbytecne nic nevykladam - uz jsem se s tim nejak naucil zit, necmene obcas dojde na spatnou interpretaci nejakeho podnetu a hned je konflikt. Nastesti se v drtive vetsine pripadu jedna o hlouposti. Udivuju svoje okoli ruznymi schopnostmi a znalostmi i ted. Zatim si to skoro nikdo nedal dohromady, ale tech par vyjimek mi s tim dokazalo poradne "rozslapat babovicky."

    Takze hodne stesti vsem "podobne i nepodobne postizenym i nepostizenym," zivot je boj, tak at to nejak zvladnem.

    OdpovědětVymazat
  4. Když můj syn po 6-ti letech studia a 3.třech zhrouceních odcházel ze střední školy, bylo mi řečeno, že si všichni oddechnou.
    Musím přiznat, že se ve škole snažili, ale nešlo to.

    Co je Péťovi platné IQ 120 a geniální prostorová představivost.

    Tož asi tak Marci.

    Míša z Plzně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Má malá je ve 3. třídě, má samé jedničky a za sebou 2 roky šikany. S nástupem do 3. třídy jim přišla jiná paní učitelka (která jde v létě bohužel do penze) a šikana zmizela. Jasně dala najevo, že nic podobného ve třídě trpět nebude. Přestože malá není moc obratná, přesvědčuje nás ať ji dáme na školní plavání (přestože můžeme snadno dostat vyjímku a nechodit) a dokonce nás sama přemlouvá, ať jí dovolíme na jaře jet na školu v přírodě, že na ni osobně bude dohlížet více než na ostatní.
      Člověk by na první pohled řekl, "stará ženská", ale používá zdravý selský rozum, zkušenost (jedno dítě s AS už učila) a srdce.

      Vymazat

Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...