Článek o AS a školství

Včera mě na internetu zaujal jeden článek:
http://prezenu.noviny.sk/c/rodina-a-deti/moj-5-rocny-syn-mi-povedal-maminka-ja-uz-nechcem-zit
Myslím, že stojí za přečtení CELÝ. Já z něj uvádím jen kousek.

V posledních týdnech hledám "novou" školu pro Elišku a je mi smutno z přístupu učitelů a jiných pracovníků. Opakuji si to známé: "Odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."
A oni opravdu často nevědí. Oceňuji, když učitel nebo ředitel školy rovnou řekne, že o AS nic neví.

...ale dítě s AS jejich slova a odmítnutí velmi demotivují, obírají ho o poslední zbytky sil a házejí ho zpátky do velkých depresí. Je tragédie vědět, že ač máte vysokou inteligenci a chováte se líp, než zbytek třídy, přesto vás nikdo nechce.

V tom článku mě zaujala věta: "Diagnóza, kterou je lepší utajit?"
Ano, i mě to nedávno napadlo. Ale za a) na to nemám povahu a za b) by to stejně po pár dnech "prasklo" a nemělo by to žádný smysl, takže tudy cesta nevede.

POKUD bych nepřiznala diagnózy, pak dítě s "pěknými" známkami (loni měla vyznamenání) přijmou HNED a rádi. Ale stačí se zmínit o Aspergerově syndromu, nedej Bože o depresích a úzkostech a jsme v koncích. Dotaz na možnost asistenta pro Elišku zbaví moji dceru šance se na tu či onu školu dostat.

Musím přiznat, že jsem ve fázi, kdy nevím, co dělat. V PPP a v APLE doporučují denní studium s asistentem, což by pro Elišku bylo nejlepší, ale KDO má o něco podobného zájem? Asistenta s bídou dostane dítě na invalidním vozíku, natož dítě, které to na "první pohled" vůbec nepotřebuje.
Je možnost získat asistenta pro 16-17 leté dítě s AS v našem školství sci-fi? Na to, abych jí asistenta platila sama, na to bohužel nemám peníze. Když jsem chtěla Elišce asistenta dělat já, bylo to odmítnuto. Ani nevím, zda bych to časově zvládala vzhledem k dalším dvěma dětem se zvýšenými nároky, ale chtěla jsem to zkusit...

Budu doufat, že během dalšího půl roku, než Eliška dokončí tento školní rok, se nějaká možnost vyskytne.
A pokud ne, tak bude Eliška "někde" pokračovat v nynějším trendu - IVP (učí se doma a do školy chodí jen na zkoušky). Zvládáme to v rámci našich možností, ale není to ono.
Jde nám to však lépe než na začátku. Po třech měsících už jsme se nějak zajely a neplaveme v tom tak, jako v září. Tehdy jsem měla pocit, že je to snad nad naše síly.
Nenaučí se toho tolik, jako by se naučila při denním studiu. Mě to stojí spoustu sil a vyhledávání informací, učení s Eliškou a mnohé vysvětlování.....
....a hlavně POCHOPENÍ učivu není takové jako kdyby trávila čas v hodinách ve škole.
Denní studium s asistentem by bylo lepší, protože pro Elišku je důležité to "vidět a slyšet". Ale...vypadá to, že tahle možnost nejde...budu však ráda, pokud se budu mýlit. Kéž by mě někdo přesvědčil o opaku.

A "největší legrace" teprve nastane, až "přiznám diagnózy" Šárky, která by se "letos" měla hlásit na střední školu....už předem mi bylo řečeno, že dítě s psychickými problémy na obor Sociální činnost nepatří (a velmi se divili, že tam je Eliška).
Proč mám pocit, že děti s "psychickými problémy a duševními onemocněními" jsou ve školách na obtíž?

Pár vět z článku:

Aká je prognóza?

Nie veľmi ružová. „Pre deti, ktoré sú intelektovo podpriemerné, existujú špeciálne školy. Pre deti s intelektovým nadaním sú tu školy súkromné, aj štátne. Pre deti s autizmom existujú tiež špeciálne školy. No deti s Aspergerovým syndrómom akoby v školskom systéme nikde nepatrili. Vlastne existuje len veľmi málo škôl, kde oficiálne takéto deti prijímajú a integrujú. Ale je ich vzhľadom na narastajúci počet takýchto detí veľmi málo. Táto otázka je pomerne zložitá. Môžete dieťaťu napríklad platiť asistenta. Ak chodí do štátneho zariadenia, môže vám na neho čiastočne prispieť štát a dieťa tak má asistenta učiteľa. No prax je iná, náročná a veľmi smutná.“

Diagnóza, ktorú je "lepšie" utajiť...

Rodičia preto často svoje deti diagnostikovať nedávajú a diagnózu pred školou utajujú, pretože by ich dieťa mohli odmietnuť so slovami, že nemajú personál, ktorí by sa dieťaťu mohol venovať. Ak by sa pedagógovia učili pracovať aj s takýmito deťmi, mohli by chodiť do normálnych tried, škôl, s ostatnými deťmi a mohli by žiť plnohodnotný, „normálny“ život. A raz sa možno stať úspešnými malými Einsteinmi.

Kým však spoločnosť bude túto INAKOSŤ naďalej ignorovať, nezmení sa školský systém, pedagógovia sa nezačnú vzdelávať, ako s deťmi, ktoré myslia inak, pracovať, tak sa žiaľ môže stať, že tieto deti raz budú zakomplexované a nešťastné ľudské bytosti, premrhané talenty. „A to nesmiem ako matka dieťaťa s Aspergerovým syndrómom v žiadnom prípade dopustiť,“ hovorí Michaela.

„Viete, keby mal synček jednu ruku, bol by slepý, hluchý, čo chvalabohu tak nie je, bolo by to takpoviediac jednoduchšie. Pretože INAKOSŤ, ktorú vidíme, tolerujeme, ľudí s postihnutím ľutujeme. Ale inakosť myslenia nie sme schopní tolerovať, prijať, skúsiť ju akceptovať a správať sa k takýmto ľuďom normálne. Je to veľmi smutné. Mám len jedinú túžbu: Aby čoraz viac ľudí a najmä škôl, dalo takýmto deťom šancu, nielen kvôli svojmu dieťaťu, ale aj kvôli tým ostatným, pretože viem, ako to veľmi bolí a aké je to ťažké.“

Integrácia je totiž závislá nie na legislatíve, ale hlavne na ochote ľudí učiť sa nové veci. Je to osobná výzva pre každého pedagóga. Každého motivuje niečo iné, v prípade AS je to ťažký oriešok – odmena pre pedagóga prichádza po usilovnom štúdiu literatúry, tréningu, či práci pod supervíziou - ale to nestačí – až skúsenosti dávajú pocit, že ako učiteľ „viem, čo mám robiť, aby mi toto dieťa mohlo viac rozumieť. A keď mi bude viac rozumieť, bude ma chcieť k sebe pustiť, a to je absolútny základ: dôvera a vzťah k pedagógovi“.

To, čo cítim ako veľmi dôležité, je práve ich krehkosť a citlivosť na zlé zaobchádzanie.