Eliška byla nedávno na víkendu s ranou péčí. Téma bylo "Jak se žije se sourozencem s postižením" (nebo tak nějak...)
U nás je to trochu náročné, neboť každé dítě má "něco" a vzájemné vztahy někdy skřípou.
Kniha se mi moc líbila, a tak jsem poprosila Elišku, zda ji sem můžu vložit.
Myslím, že to paní psycholožka pojala moc hezky.
S holkama podobná témata probíráme často, ale někomu by se to třeba mohlo hodit...
Skvělé otázky na zamyšlení:
Lidé na ulici na vás koukají, protože brácha - ségra se chovají jinak než ostatní. Znáš tyto chvíle? Jak se s tím vypořádáváš?
Někdy se za bráchu - ségru stydím. Znáš tyto chvíle? Jak je prožíváš?
Taky někdy hlídáš bráchu - ségru, i když se ti nechce? Jak se s nimi vypořádáváš?
S bráchou - ségrou je někdy sranda. Znáš chvíle, kdy je vám spolu dobře? Kdy to je? Popiš je...
Taky máš svůj svět, který je dobrým úkrytem před vším? Jak to tam vypadá?
Co děláš, když už je toho na Tebe moc? Co ti pomáhá?
Naši jsou borci, že to všechno zvládají. Co na nich oceňuješ?
Co na sobě oceňuješ?
Pár tipů na závěr:
- nejsi na to sám
- mluv o tom, co tě štve
- nestyď se za své pocity
- nadávání je povoleno (s tím sice moc nesouhlasím, ale možná někde v soukromí...beze svědků, rozhodně ne mně ani sourozencům)
- máš právo říct - teď NE
- nemusíš všechno zvládnout
- rodiče tě mají rádi
- važ si sám sebe
- JSI JEDINEČNÝ
- děláš dobrou věc a ne každý by to zvládl
Nezapomeň, že:
- můžeš o svých pocitech říct rodičům nebo i sociálnímu pracovníkovi, který k vám chodí - pomůžou ti.
- se můžeš potkat i s dalšími dětmi, které řeší totéž co ty, stačí se domluvit se sociálním pracovníkem.
Moc pěkné...
OdpovědětVymazat"Brečím kočkám do kožíšku.."- přiznám se, to mě dojalo. Přeji Elišce, ať je víc mazlení než slz :-). Pěkné dny, HanaL.
OdpovědětVymazatA s kým tam Eliška byla? Zvládla to SAMA? Líbí se mi ta škodolibá radost :D. Přeju vám, ať už je jenom lépe...
OdpovědětVymazat"brečím kočkám do kožíšku" mě hrozně dojalo. Celá ta knížka je hezká a skvěle udělaná.
OdpovědětVymazat"škodolibá radost" mě pobavila. Je dobře, že spolu holky zažívají i takovéto chvíle
Skvělé, že někdo myslel i na sourozence postižených dětí! Považuju to za hodně důležité, protože oni jsou odkázáni pouze na to, jak věc pojmou rodiče, co jim řeknou, jaké informace o zdravotním stavu sourozence jim podají a jaké na ně mají požadavky. Nikdo se nikdy nezajímal, jak se jako sestra postiženého dítěte cítím a dokonce mi rodiče několik informací o sourozenci zatajili, dověděla jsem se je až jako dospělá, studující speciální pedagogiku a zírala jsem. Asi jsem kvůli tomu v některých oblastech dřív vyspěla a nyní jsem přehnaně zodpovědná, ale mnohokrát jsem aspoň na vysoké škole upozorňovala, že pracovat se musí nejen s rodiči postižených dětí, ale s celou rodinou, sourozence nevyjímaje. Myslím, že paní psycholožka to pojala opravdu moc hezky a věřím, že Elišce byl takový pobyt ku prospěchu.
OdpovědětVymazatOmlouvám se, že tentorkát píšu jako anonym, ale cítím se tak v této otázce méně zranitelná. Zuz.
Určitě je to VELMI důležité a se sourozenci by se pracovat mělo a častěji. My dospělí často nechápeme, co našim dětem je, proč se tak chovají, často se cítíme bezmocní, zničení..a co chudák sourozenec, vždyť je to ještě dítě a chápe tu situaci ještě méně než my...a je mu navíc líto, že na něj rodiče nemají čas, že mu sourozenec možná i nějak ubližuje... Je to těžké..a všichni si zaslouží pomoc a pozornost. Bohužel mi přijde, že sourozenci jsou velmi často opomíjeni. A ono to na ně hoodně působí.
Vymazat