Před pár dny jsme se opět vrátili k nácviku HRY.
Moc by se mi hodilo, kdyby se Jeníček zabavil alespoň chvíli sám.
Někdy mám pocit, že to je nadlidský výkon.
Zkusila jsem pře něj položit malou dřevěnou housenku.
Jenda zpočátku nechtěl a kňoural.
ALE strašně moc chtěl jahodové bonbóny.
Nedám mu bonbón jinak než za odměnu, a po letech "práce" už ví, že MUSÍ alespoň chvíli "pracovat", jinak nic nedostane.
S housenkou si "hrál" asi půl minuty...
Pak se asi minutu díval na to, co s housenkou provádím já....
A pak už sklouznul k jeho tradiční "valné hromadě"...
To by mu šlo ze všeho nejlíp.
Po necelých čtyřech minutách měl housenky plné zuby a vrátil ji zpět do sáčku.
Tak s housenkou jsme neuspěli...
Nácvik hry, za odměnu... to zní zvláštně.... Nebaví ho to, valná hromada ano....třeba něco časem vzdejde z tohoto...když jenda k tomu dozraje. Hra je přeci spontánní činost, kdy se dítě ponoří ... a tvoří. Dá se toto vůbec nacvičit?
OdpovědětVymazatJarka
Dá se to nacvičit? Pevně doufám, že ano. Elišce se povedlo samostatné hraní někdy kolem 13 let. Ale když byla ona malá, tak jsem ještě neměla o autismu ani ponětí, teď doufám, že se mi to podaří dřív. Naděje nikdy neumírá.
Vymazat