CO MŮŽEME UDĚLAT, KDYŽ NA NÁS DÍTĚ S AUTISMEM MLUVÍ, ALE MY MU NEROZUMÍME

•      REAGUJME VŽDY TAK, JAKOBY DÍTĚ MLUVILO (I KDYŽ NEVÍME CO ŘÍKÁ)

Důležité je zareagovat nějak!  Není potřeba číst dítěti myšlenky a dát mu přesně to o co si „říká“ a hlavně to dost často není v našich silách. Důležité je nabídnou alespoň něco („Ty mi něco říkáš, nechtěla jsi knížku?“/a hned nabídnu knížku/ „Asi něco chceš, nemám tě pohoupat?“ /nabídnu houpačku/). Dítě se sice může rozčilovat, že nedostane to, co chce, ale na druhou stranu, kdyby nedostalo reakci žádnou, byla by pro něj situace ještě více demotivující.

• REAGUJEME NADŠENĚ (pokud možnoJ)

Ukazujeme dítěti, že jsme rádi za to, že se pokouší mluvit. Neukazujeme svoje zklamání z nesrozumitelné řeči.  Oceňujeme jeho pokusy. („Díky, že na mě mluvíš“.)

• JSME AKTIVNÍ POSLUCHAČI

„Řeč“ dítěte si zaslouží naši plnou pozornost, i když jí nerozumíme. Proto děláme co můžeme, abychom dítěti ukázali, že posloucháme. Je také možné, že když se na žvatlání dítěte zaměříme více, třeba začneme i něčemu rozumět.  Pokud nám to situace dovolí, neskáčeme dítěti do „řeči“.

• KDYŽ SE NÁM ZDÁ, ŽE JSME NĚČEMU ROZUMĚLI, REAGUJME!

     Mnoho z nás se zbytečně dlouho zamýšlí nad tím, jestli to, co dítě právě řeklo, myslelo opravdu vážně, nebo to byla echolálie, či jen náhodný zvuk.  Reagujme! Pokud totiž dítě slovo skutečně myslelo vážně (a já vždy věřím, že myslelo), tak pro něj naše pasivita (a zavařená hlavaJ) může být dalším důkazem toho, že s lidmi se prostě domluvit nelze. Pokud dítě slovo skutečně použilo echolalicky nebo náhodně, nic nezkazíme tím, že na něj budeme reagovat. Naopak, můžeme mu ukázat, že jeho zvuk má pro nás nějaký význam (např. ME-MEDVÍDEK).

ZDE JE NÁZORNÝ PŘÍKLAD NAŠICH REAKCÍ:

1)      DÍTĚ: (dívá se nám do očí nebo naším směrem a říká) „ABÁÁ“

NAŠE REAKCE: „Ty něco chceš!“  „Chceš balon?“ (a pošleme dítěti balon, nečekáme na odpověď)

2)      DÍTĚ:  (dívá se na poličku s hračkami) „takutaa“

NAŠE REAKCE: „Asi chceš něco z poličky!“ (reagujeme nadšeně, dítě se pokouší mluvit!) „Auto?„(podáme auto) . Pokud dítě svoji výzvu opakuje, snažíme se trpělivě podávat další věci, než přijdeme na to, co chce.

3)      DÍTĚ:  „aha h mama“

NAŠE REAKCE: „Myslím, že jsem slyšela MÁMA. Maminka je v kuchyni.“ (i když vůbec nevím jistě, že dítě o mamince mluvilo)

DÍTĚ:  „jí jí jí“

NAŠE REAKCE: „Nejsem si jistá, jestli jsem rozuměla, ale chtěl  JÍDLO?“ (a nabídneme jídlo)

NÁSLEDUJÍCÍ TIPY NEMAJÍ VÉST K ZÁZRAČNÉMU ROZMLUVENÍ DÍTĚTE, ANI ROZMLUVENÍ NEZARUČUJÍ.  SNAŽÍ SE POUZE UPRAVIT NAŠE REAKCE TAK, ABY BYLO DÍTĚ I NADÁLE MOTIVOVANÉ K ROZVOJI ŘEČI A ABYCHOM NEVHODNOU REAKCÍ TENTO ROZVOJ SPÍŠE NEPOTLAČOVALI. KDYŽ DÍTĚTI PODÁME NEBO NABÍDNEME ALESPOŇ NĚCO (I KDYŽ TO NENÍ PŘESNĚ TO, CO DÍTĚ CHCE), ZMÍRNÍME TÍM TAK  I NAŠI FRUSTRACI Z TOHO, ŽE MU NEROZUMÍME.

PŘEJI NÁM VŠEM SPOUSTY „VERBÁLNÍCH OBJEVŮ“ NALEZENÝCH V „ŘEČI“ DĚTÍ S AUTISMEM.

LINDA CECAVOVÁ

CERTIFIKOVANÁ DĚTSKÁ FACILITÁTORKA PROGRAMU SON-RISE®

Další tipy na rozvoj řeči najdete zde:

http://www.srp-terapeut.cz/ruzne/uceni-reci-son-rise-program

http://www.srp-terapeut.cz/rozvoj-reci-co-muzeme-udelat-kdyz-na-nas-dite-autismem-mluvi-ale-my-mu-nerozumime