Tohle mě zaujalo včera na Facebooku. Asi si to vytisknu a budu s tím chodit k doktorům, když jdu s dětma:
DESATERO PRO KOMUNIKACI S PACIENTY S PORUCHOU AUTISTICKÉHO SPEKTRA:
1. Autismus není patrný na první pohled, pozná se až podle nestandardního chování pacienta, které je potřeba tolerovat. Ačkoli se může na první pohled zdát, že je pacient rozmazlený, zlobivý či vzpurný, ve skutečnosti má jen nepřekonatelný strach z neznámého prostředí a z nové situace.
2. Důležitá je spolupráce s tlumočníkem, který pacienta s autismem vždy doprovází. Právě ten zná všechny důležité informace o konkrétním pacientovi, proto je dobré jeho rady a doporučení vhodného jednání s pacientem respektovat.3. Jednoduchá uklidňující sdělení v krátkých větách jsou tou nejlepší formou slovní komunikace.
4. Je běžné, že pacienti s autismem jsou smyslově přecitlivělí. Proto je třeba se připravit na zvýšenou citlivost na zvuky, tóny, světlo, pachy či dotek neznámé osoby.
5. Při lékařském vyšetření je vhodné objednat pacienta na konkrétní čas. Nejlepší je zvát pacienta s PAS na úplném začátku či konci ordinačních hodin, kdy je v čekárně jen minimum lidí a vždy ho brát přednostně před ostatními pacienty.
6. Je třeba tolerovat pacientův odmítavý přístup k lékařskému vyšetření. Snaha zlomit tento negativismus není vhodná a většinou situaci jen zhorší.
7. Při všech vyšetřeních a úkonech je nezbytná přítomnost doprovodu. Ten je v dané situaci jeho jedinou jistotou, oporou i tlumočníkem s okolím.
8. K úspěšnému lékařskému ošetření není vždy potřeba narkóza. Je dobré zvážit, zda k použití tlumících prostředků neexistuje jednodušší a méně radikální alternativa.
9. Je vhodné zvážit, zda jsou všechna vyšetření nezbytně nutná. Na některých tradičních lékařských postupech není potřeba vždy trvat.
10. Hospitalizace pacienta by také měla být důkladně zvážena. Pokud je nezbytná, je velice vhodné absolvovat pobyt v nemocnici s rodičem či jinou blízkou osobou, na kterou je pacient vázán. Je to dobré nejen pro pacienta, ale i pro ošetřující personál.
Perfektní!
OdpovědětVymazatS doktory jsem měla v dětství i dospívání spoustu problémů, nesnášela jsem doteky a celkově jsem měla nedůvěru k cizím lidem. Už ve věku prvního stupně ZŠ jsem se na sebe zlobila za to, že se nedokážu přemoct a nebrečet.
V pubertě jsem se navíc snažila co nejvíc dozvědět a pořád jsem se vyptávala, zjišťovala jsem co mi budou dělat, jestli by nešlo dělat ještě něco jiného (občas jsem sama navrhovala i alternativní postupy), dotazoval jsem se na vedlejší účinky léků atd. Moje máma pokládala toto vyptávání za drzost a vzdor...
Jo, možná to opravdu všechen zdravotnický personál neví, jak se zachovat. Doktoři možná, ale sestřičky?
OdpovědětVymazatJá mám také dobrou zkušenost, že když lékařům a personálu řeknu, že Peta je autista asperger, tak se chovají lépe a s porozuměním.
OdpovědětVymazatJe třeba komunikovat.
Míša z Plzně
Marci tak tohle všechno u nás lekaři do puntíku dodržují,asi mám kliku na osvícené lekaře:o)
OdpovědětVymazat