Jdeme koupit tašku do školy

Ještě nedávno dělal Jeníček hysterické scény, když jsme museli dojet pro holky do školy, a odmítal jít ven z bytu.
V poslední době pochopil, že občas holkám není dobře a že pro ně musíme dojet...jako například včera pro Elišku.
Včera Eliška nezvládala komunikaci se svými vrstevníky a ke svým antidepresivům si musela ve škole přibrat i léky na úzkosti.
Její sms-ky byly naléhavé a opakované, a tak jsem svolila, že pro ni zajedu. Nechci to dělat moc často, aby si z toho neudělala rituál. Ale někdy člověk pozná, že teď je ta správná chvíle (nenechat ji v tom samotnou).

A když už jsem měla děti v autě, tak jsem se rozhodla, že něco nakoupíme. Jeníček nesnáší nakupování, protože je všude moc lidí a zvuků, a tak to musí být rychlé.
Zastavila jsem v centru města na hlídaném parkovišti. A i když vím, že tam budeme jen pár minut, stejně musím vždycky zaplatit za celou hodinu...no co se dá dělat...za nácvik Jendových sociálních dovedností to stojí.
Jeníček dostal (jako vždy) na výběr - počkat v autě nebo jít s námi. Nenutím ho. Nutit ho znamená koledovat si o průšvih.
Rozhodl se jít s námi.
Snažím se kupovat to, co má rád, aby ho to aspoň trošku motivovalo.
Na sto metrech jsme navštívili celkem tři obchody - v prvním jsem mu vzala rajčata, jediné "jídlo, které teď jí, a hrst hrášku ..viděl ho před obchodem a nešlo mu vysvětlit, že je moc drahý, tak aspoň pár lusků "na uklidnění":-)

Ve druhém obchodě si Eliška vybrala novou tašku do školy, protože ta její už dosloužila. Eliška jako jedna z mála nosí do školy i učebnice a taška pod tou váhou dost trpí.

Jenda se mezitím vtiskl do úzké uličky a šklebil se na sebe do zrcadla.

Poté se Eliška chtěla jít ještě podívat po nějakých šatech, ale Jeníček už "potřeboval" jít ven.... měl toho dost a bylo potřeba změnit prostředí.
Šaty počkají na jindy.

Venku se Jeníček trošku čertil, nechtěl jít, skákal po jedné noze a opakoval, že chce jet domů....

...ale já jsem potřebovala jít ještě do pekárny pro pečivo.
V obchodě se Jeníček bojí a většinou nemluví,  na otázky neodpovídá. A tak jsme se ani na třetí pokus nedozvěděli, jestli chce rohlík, housku nebo chleba.  Popadla jsem pár housek a šli jsme k autu...Byl nejvyšší čas...
Přesně za 20 minut jsem na parkovišti vracela parkovací lístek....

A celou cestu domů jsem se usmívala....
Dvacet minut...
....někdo by řekl, že to nic není....ale pro Jeníčka maximální výkon. Zvládl vejít do třech obchodů a počkat, než zaplatím. Nikdo cizí na něj (díky Bohu) nepromluvil. Na tom je tohle město lepší, v tom minulém znal "každý každého" a "všichni" měli pocit, že se s námi musí zastavit a pokecat... to Jendu bral čert. Anonymita většího města Jeníčkovi vyhovuje víc. Nikdo ho nezná a nikdo na něj nemluví.

To lízátko si stoprocentně zasloužil. Dřív jsem odmítala svým dětem lízátka kupovat, že jsou pak celé ulepené, ale teď jsem vděčná, že mám něco, čím mohu Jeníčka motivovat. Kéž by mu to dlouho vydrželo.