AS - Poslední slovo?

Jitka Štěpánková ve skupince Aspergerův syndrom na FB:

Ráda bych reagovala na častou stížnost, že váš malý aspík musí mít poslední slovo. Snad se mi to podaří vysvětlit, když tak mě ostatní dospělí aspíci doplní.

Všichni doma jste normální, ale váš aspík se chová jinak. Je nakřivo, tak se ho snažíte srovnat.
Z pohledu vašeho malého autisty je to obráceně. On je rovně, je v pořádku, autismus nebolí, zato vy všichni koem něj jste nakřivo. Zlobí ho to, a tak se vás snaží srovnat. Opravuje vás, aby dostal do rovnováhy svůj vnitřní svět s tím vnějším. Netuší, že to on je ten nakřivo. Začne to tušit, až se dozví diagnózu, a může ho to dostat do depresí. Kdo by chtěl být tím, co je nakřivo?

Vědět, že je tím nakřivo, ještě nic neřeší. Jenom se mu křivá podlaha pod nohama rozhoupala. Potřebuje najít člověka, kterému by mohl důvěřovat (psychologové tomu říkají vztahová osoba), který ho přijímá, jaký je, nepovažuje jeho slova za bláboly. U kterého se cítí bezpečně. Takový člověk mu poskytne jakési molo, u kterého může jeho rozhoupaná loď zakotvit. Neznamená to, že se jeho vnitřní podlaha narovná, ne, zůstane autistou, ale získá možnost přestoupit na jinou podlahu svého přítele a získat poučení, jaké to tam je. A naučit se žít v obou světech.

Ze začátku je tou vztahovou osobou zpravidla matka. Ale autista, stejně jako jeho vrstevníci, v pubertě potřebuje vyjít z domu a zakotvit ve světě. Také může zjistit, že ani matka mu vůbec nerozumí, třebaže ho miluje. Pro autisty je toto období velmi těžké, horší než pro jejich vrstevníky, mnozí se v tomto věku ocitají na psychiatrii a někteří spáchají sebevraždu. Proto je velmi důležité poskytnout jim podporu a přijetí. Nasměrovat je do skupin s dalšími autisty. Neopustit je. Abychom pak za ně nemuseli zapalovat svíčky.