Když jsme jedli pizzu, chtěl si manžel odložit vidličku a zapíchl ji do krabice od pizzy.
Jenda stál vedle něj.
Tušila jsem, co bude následovat.
(Co nechcete, aby děti dělaly, nedělejte sami...)
Jeníčkovi se toto gesto moc líbilo.
Popadl vidličku a začal do krabice zuřivě píchat.
Když to viděla Eliška, popadla druhou vidličku a bušila do krabice také.
Tolik nadšení a radosti už jsem u nich dlouho neviděla.
Eliška to vydržela jen chvilku, ale Jenda do krabice bušil ještě dlouho.
Tak se u toho zpotil, že se musel zachumlat do své oblíbené deky....
Jak málo stačí k dětské radosti.
A teď jsem zvědavá, zda si na to při další pizze opět vzpomene a zda z toho bude zase další rituál...
Pěkné , kolik radosti přinese krabice a vidlička :-)
OdpovědětVymazatNo co kdyby se pizza udusila nedostatkem vzduchu? Potřebuje do krabičky dírky, ne..?
OdpovědětVymazatJen jestli to bodání přežila ta pizza a neměli jste nějakou haši. Jinak měl Jeník u jídla trochu pohybu. Jen aby mu to opět nezůstalo.
OdpovědětVymazat