Není Andrea

Jsem nemocná a tři dny jedu ve zpomaleném režimu....a neuvědomila jsem si, že musím Jeníčkovi říct, že asistentka už asi nikdy nepřijde, že se neozývá mně ani agentuře.....
Myslela jsem, že mu to řekl manžel.... jak mi to teď v nemoci nemyslí, zapomněla jsem se ho zeptat.... (on předpokládal, že jsem mu to řekla já, já jsem předpokládala, že mu to řekl on....což normálně nedělám, ale psychické i fyzické vyčerpání z mé nemoci, z řešení krizové akutní situace se Šárkou mi zatemnilo myšlení... a důsledkem byl nešťastný Jeníček...)

Dopadlo to mizerně:
Jeníček si myslel, že Andrea DNES přijde, protože je čtvrtek a ve čtvrtek má asistentka chodit....

- "é, é, é , furt nechodí sem NIKDO.
Sem stál u dveří a brečel. Slyšelas to?
é é é, uuuu, pí ko chci....
Pí ko
Nace brečet
Nace brečet.

Furt nechodí, Andrea zlá
jsem nedočkavej a ona nepřijde
jsem nedočkavej ve škole
 a ona nepřijde
NACE
pí ko CHCI
Nace brečet
mak mak
MAK mak

mokré
MOKRÉ!!"

- "CO máš mokré???"
- "OČI
Nace brečet

Chci Pí ko....
Mokré.
Mokré!!!
Oči mokré:-(
Nace
Nemá brambůrky.
Nemá NIC.
Nace brečet.

Mokré!
Nace. Uááááá.... " Jeníček ležel na zemi a plakal....

- "Nemůžu skrčit nohy, až tak za 15 minut, až se zklidním trochu.... bolí to..."

Chvíli brečel v posteli, schovával se pod deku, chodil s nataženýma nohama, padal na zem, lomcoval dveřma..... a tekly mu slzy.

Tentokrát nepomohlo ani uplacení šmoulou s přísavkou a nastoupil těžší kalibr v úplatcích - panáčci z Playmobilu (naštěstí jsem si udělala malou zásobu z Mimibazaru za pár korun). Nemůžu vidět jeho neštěstí, jeho zoufalství, jeho smutek....

Manželovi se mé uplácení moc nelíbí, ale já ho nemohu vidět takhle trpět....a tentokrát i mojí vinou.....