Otázky

Otázky....

Někdo se mě zeptal: "CO VLASTNĚ CHCE AUTISTA?" Tak si nad tím přemýšlím a nevím....

Čtu asi 8. knihu o této problematice a stejně často tápu....

Co chce autista? Být co nejvíc sám, dělat to, co baví jeho a hlavně nebýt obtěžován druhými.....???

Vím, co chce můj manžel (možná kandidát na Aspergera?) - jít do práce, pak se najíst, napít, sednout k TV nebo k PC a hlavně na něj nemluvit, nekomunikovat, nechtít "oční kontakt", nemít názor, neprojevovat přání, neodporovat mu a tiše strpět veškerá jeho přání (která si sám plní) a jeho vrtochy. Ale co cítí, co si myslí...to nevím, protože o CITECH nikdy nemluví.

Co chce Jeník? Nevím...nerozumím vlastnímu manželovi ani po 15 letech (nemám na něj tu správnou strategii ani klíč k jeho duši), jak bych mohla rozumět Jeníkovi po 3 letech? Přijde mi, že vím strašně málo - chce být jen na zahradě, na písku, při procházce sedět na kočárku nebo doma strávit celý den u pohádek na DVD - hlavně po něm nic nechtít - nějaké úkoly nebo třeba učit na nočník? Aby se oblékal, svlékal, koupal? Dotýkat se ho, dávat mu pusinky? Ne, o to on přece vůůbec nestojí...proto tak ječí, nemá rád změny svých zaběhnutých rituálů. Nemá rád cizí lidi.

Je spokojený, když po něm nikdo nic nechce. Ale on se MUSÍ  naučit základní dovednosti v životě - komunikaci, vyjadřovat souhlas, poprosit, poděkovat, učesat se  a umýt, vnímat pocity druhých, nevztekat se, chvíli počkat, nemít celý den zapnutou TV, interakci s druhými lidmi, musí se naučit na nočník, svléknout a obléknout...a jde to strašně pomalu a stojí nás to oba moc času i sil.

A jak to bude v budoucnu???
Možná by bylo lepší na to nemyslet...ale myšlenky se samy vtírají do mého života a já pak nemůžu večer spát... Nevím..Možná bude mít Jeník rodinu a manželku, která trpí tak jako já? Možná se naučí něco víc, možná ne.....Možná se ho podaří zvládnout bez léků, možná s léky, možná bude mít úzkosti a deprese...nevím...
Zatím si nedovedu představit, že by se takhle, jak se chová ted,  mohl chovat i za pár let...ano, ted ho fyzicky zvládnu, za pár let nikoliv...

Proto doufám, že se po nasazení antidepresiv, kterých se na druhé straně bojím, zklidní a bude lépe přijímat nové informace....

Nevím, jestli zvládne školku - sám nebo s asistentem nebo nezvládne....nic nevím....

Přemýšlím o dědičnosti. Je to dědičné? Asi ano. A jak moc? Dědí se Asperger nebo celá porucha autistického spektra? Mám "naději", že moje vnoučata budou mít jakoukoliv poruchu autistického spektra...?? Strašně mě děsí, že autismus má možná i manžel a tchán...? Odmítám sama sobě přiznat, že možná i dcera má "autistické rysy"... Tolik bych si přála, abych se probudila a zjistila, že to není pravda....že jen můj syn je autista, že mám oporu v manželovi a v jeho rodině...Ale asi se neprobudím a budu stále tam, kde jsem...sama...
....sama na všechny svoje otázky a na běžné denní starosti s dítětem s PAS.
A jak říkal můj dávno mrtvý tatínek: "Ten chlap Ti nikdy oporou nebude, oporu ve vztahu budeš dělat Ty a budeš to mít strašně těžké"!
Jak to věděl? Kéž bych se ho mohla zeptat....

Vím, nemám se děsit dopředu a přesto mi v hlavě hučí spousta otázek....
Včera se mě jedna maminka u srdcervoucí Jeníkovy scény u cirkusu zeptala: "A to s ním chcete jít do školky!????" ...a úplně mě tím vykolejila. Ano, chci a je na tom něco špatného?

Nevím nic, jediné co vím, je, že musím být trpělivá a s láskou přehlížet "drobné" nedostatky svých Miláčků....