Nééé, bundu néééé....

Byl jednou jeden víkend.... 
Člověk v koutku duše doufá, že bude moci někdy říci, že strávil poklidné 2 dny.
Ale ouha...

Nastal podzim a Jendova nálada se zase zhoupla k bodu mrazu.
Sousedé si musí myslet, že své dítě týrám, jinak by tak často neřvalo....
Asi Jendovi chybí sluníčko. :-)

Jednou mu vadí déšť a odmítá vyjít z domu, podruhé sice vyjdeme, ale odmítá si stoupnout na mokrou zem.

Jindy mu vadí vítr nebo člověk, kterého jsem přibrala na procházku.
To už se moc často nestává, protože si tu procházku pak neužije nikdo.... A tak chodíme stále sami.


Včera jsme pro změnu ani nevylezli ze vrat na ulici a Jendy se zuby nehty držel afektivní záchvat.

Venku je jen 9 stupňů, zima...počasí, že by psa nevyhnal...

ALE mezi Jendovy rituály patří každodenní odpolední procházka. Někdy mi připadá, že má v sobě Jeníček hodiny. I kdybych se nepodívala na hodinky, tak jeho nálada mi spolehlivě řekně, kdy je čas na procházku.

No jo, ale co s počasím?! Podzimní výkyvy, mokro a sychravé dny ? To není nic pro Jeníčka.

Zvykl si, že bylo krásně, svítilo sluníčko a on pobíhal po zahradě jen v mikině a bez čepice....

To mi připomíná dobu, kdy po zimě nastalo jaro...všichni odkládali svršky, jen Jenda seděl na kočárku zarytě v zimní bundě, v zimní čepici a přikrytý dekou a odmítal si nechat třeba jen rozepnout zip u bundy....

Jenže včera mi byla zima i v podzimním kabátě.
A tak jsem se  snažila obléknout Jendovi bundu a čepici. "Slibovala jsem hory doly".
Ale když "kamarád" NECHCE, tak se nenechá motivovat ničím.
Při usilovném boji jsem se pořádně zapotila, ale pak jsem oblečeného Jeníka  s úlevou vystrčila na zahradu. Chvíli jsem doufala, že "všechno bude fajn..."

Jenda hystericky řval, běhal dokola po zahradě a snažil se ze sebe bundu servat.
Čepice se mu povedla na první pokus, nemá tkaničky, tak to bylo jednoduché. Marně jsem mu vysvětlovala, že je zima, fouká vítr,  bude mít studené ručičky a že já mám přece také bundu....


Po několika minutách boje se mu povedlo bundu ze sebe dostat, zahodit, pošlapat.... A ten svlékací  boj ho tak rozčílil, že se půl hodiny válel se řevem po zemi, zalézal za gauč, házel po mně všechno, co mu přišlo pod ruku, snažil se mě praštit a nedal se ničím uklidnit.

Jen jsem ho vtáhla dovnitř s pocitem, že tohle lidi na ulici vidět nemusí....


Tentokrát nezabraly ani oblíbené pohádky na DVD, dokonce mi přišlo, že ho to rozlítilo ještě víc.
V jednu chvíli hladina mé trělivosti dostoupila vrcholu a já jsem měla chuť ho přetrhnout na "dvě půlky".

Popadla jsem zmítající se, prohýbající a kopající dítko  a  odnesla ho do ložnice do postýlky.
Ještě dlouhé minuty hystericky řval a vzlykal...

On plakal v ložnici a já v obýváku, aby mě neviděl... Naštěstí nezná sprostá slova, protože jsem přesvědčená, že by je na mě v tu chvíli bezmyšlenkovitě chrlil....

Ale i jeho pouhé: "Maminko zlá, hnusnááá, vypadni"... opakované stále DOKOLA ...mi stačilo....

Občas v koutku duše tiše závidím maminkám, které si řeknou :"Jdeme na procházku" a po pár minutách v KLIDU jdou...krásně učesané, oblečené, voňavé, načančané dítko oblečené do značkového oblečení a s úsměvem na rtech....
Já kolikrát vyběhnu ve špinavých kalhotách, neučesaná, zničená, zpocená a vůůbec neřeším, co má Jenda na sobě...Kolik fleků a děr má zrovna ten den jeho oblečení....

Kdybych ho měla lovit a přemlouvat, že mu dám "hezčí" oblečení, tak asi nevyjdeme nikdy.... :-)
Tak, jak je, v teplákách a mikině, v tom, v čem se válí po zahradě, v tom chodí ven.... a to jsem ráda, že vůbec JDE....
To mi připomíná, že musím vrátit knížku do knihovny a nemám obrázek s knihovnou...to je ale nedostatek.  :-)
Asi vyfotím do cestovního proužku knížku, kterou potřebuji vrátit...

A tak nám držte palečky, at dnešní příprava na procházku dopadne lépe než včera.
 Jenda nesnáší pláštěnku, slídu na kočáře, odmítá deštník a nikdy si nenazuje holinky... tak mě zrovna napadá, že bysme se měli přestěhovat do teplejších krajin, kde takové věci nejsou potřeba... :-)

Třeba by to tam bylo lepší.... :-)