Lízátko jako čuník

Sobotní ráno nás uvítalo nevlídným a sychravým počasím a venku mírně poprchávalo.
Kdybych byla sama doma, udělám si čaj a zalezu zpátky do postele s nějakou prima knížkou.
Ale to už se mi dlouho nestalo.
Hladina hluku od samého rána vykazovala nebezpečné meze.
Jenda se vztekal, válel se po zemi, nechtěl se nechat od tatínka přebalit, obout ani obléknout.


Manžel mu zakazuje jeho rituály. Chtíc nechtíc se mi v mysli často vynořuje myšlenka, že nemám ráda víkendy. Přes týden je tu veseleji.

Bere mu dudlíky, odmítá mu zapnout v televizi oblíbené pohádky a neustále mu připomíná nočník, že už je přece velký kluk a nemůže čůrat do plenky....a Jenda se mu za jeho slova odvděčuje bitím, vztekáním a usilovným řevem.


Tak se Jenda válel po zemi a manžel vymyslel, že pojedeme nakoupit...
Jeníček plakal: "Jeník bojí pána, Jeník nece nakoupit..." apod., ale manžel se nedal.

A to jsem doufala, že pojede sám, v klidu podle připraveného seznamu nakoupí a já si doma budu s Jeníkem hrát...Tak mohli být spokojení všichni....Ne, neprošlo mi to.
Můj názor není důležitý.

Násilím oblékal řvoucí dítko. Ponožky se mu povedlo obléknout asi na pátý pokus - Jenda se otáčel na břicho, házel sebou a schovával nožičky.
Nové, modré botasky, které tu už pár týdnů leží a čekají na svého majitele, tak ty Jeníček nadále tvrdošíjně odmítá a nosí stále ty svoje staré, odrbané a děravé. Manžel je naštvaný, že tu boty jen tak leží a že mu budou brzy malé, pokoušel se mu je tedy obout, ale Jeník zvítězil.
Holky jsme nechaly doma.


V obchodě jsme Jeníčka posadili na košík. Kdybysme ho dali na zem, tak ho potom naháníme každý z jedné strany mezi regály a dnes jsem na běhání po obchodě neměla náladu. Jeníček plakal a řval.
Nechtěl, aby tatínek vezl košík, tak mu odstrkoval ruce....skákal i s celým košíkem, otáčel se do košíku a vyhazoval na zem to, na co dosáhl...takhle přistálo na zemi několikrát  krabicové mléko nebo kolínka. Lidé se otáčeli a bylo vidět jejich udivené pohledy.. 


Teprve teď mě napadlo, že jsme mohli jet se 2 košíky...já bych vezla prázdný košík a Jeníka a manžel by do svého košíku dával nákup. Takhle to bylo dost "krkolomné" - hlídat Jeníka, aby něco nevyhodil, sledovat odstup Jeníka od lidí, aby je nepraštil, dodržovat bezpečnou vzdálenost od regálů, aby něco nevyhodil...V jednu chvíli popadl skleněnou láhev s nějakou drahou rozpustnou kávu a já ji na poslední chvíli zachránila před pádem...

V rychlosti jsme s manželem běhali po obchodním domě - každý na jinou stranu,  abysme to měli co nejrychleji za sebou. Půlku věcí jsme stejně nekoupili. Jendův řev nás popoháněl jít co nejdříve k pokladně.
U pokladny jsem mu raději nevýchovně rozbalila lízátko, abysme získali cenné minutky k vyložení nákupu na pás a následné vložení věcí do tašek.

Ještě že jsme to měli blízko k autu. Venku pršelo a Jenda volal: "Pší (prší), Jeník bude moklej!!!! Pomoooc!"

Cestou domů  seděl Jenda  v autě s blaženým výrazem na tváři.... :-) Opakoval stále dokola: "Lízátko jako čuník"....
Nepozná barvy jménem, ale dovede je k něčemu přirovnat:  Tak, jak mu to říkám já, když ho učím barvy... Třeba: "zelená jako travička...."
A čuník je jeho oblíbené zvířátko... má prasátka gumová, plyšová, v knížkách i na DVD.

Lízátko jako čuník ... dalo zapomenout na útrapy v obchodě a na tvář našeho synka se zase vrátil úsměv....

Když jsme se vrátili domů,  byl Jenda spokojený - naučil se totiž novou dovednost...zmáčknout kolíček a někam ho  přichytit...

Zkoušíme to na noviny, na svetr, na papír a Jeníček z toho má velikou radost...

Kolíček jako sluníčko (žlutý), kolíček jako nebíčko (modrý).... nebo „kolíček jako tavička“  (zelený)  jej dovedou na chvilku zaujmout.

Jak málo stačí k radosti dítěte i jeho maminky…..