Napsala jsem mu 3 sms-ky a omluvný mail a snad pochopil.
Naštěstí má úplně to samé auto, jaké jsem měla já...tmavě zelenou Felicii kombi.
Dala jsem tam Jendovi všechno to, co tam má být - autosedačku, křupky, hračky, knížku, chrastítka, čaj a vysvětlila jsem mu, že naše auto nemáme.
Přijal to snad celkem v klidu.
No v klidu...jen opakuje jako echolálii větu, kterou slyšel od holek: "Tatka je zlej, seblal mamince autíčko"...a já nemám sílu mu to vymlouvat...
Pondělní rána jsme si rezervovali pro školku.
Ráno jdeme k zamrzlému autu.... Rosu a námrazu na oknech ořval již minulý týden - vůbec se mu to nelíbilo...dnes dostal to samé vybavení, jako má maminka a byl spokojený - utíral hadrem okno a stěrkou se pokoušel stírat...nešlo mu to, ale aspon se zabavil.
Nenutila jsem mu ve školce bačkůrky, které odmítá, ale vzali jsme sandálky a ty si obul v klidu.
Ve školce jsme přežili společně asi 45 minut. Dělal to, co minule - hrál si s kolejema, stavěl značky do řady a posadil se i ke stolečku, kde měla asistentka modelínu.
Nemluví na děti a když mluví ony na něj, tak mlčí. Naštěstí nikoho nebije, což jsem se bála.
To si nechává na doma pro holky.
Po 20 minutách ho to přestalo bavit a začal s věcmi házet, tak jsme i s asistentkou odešli do vedlejší místnosti, kde mají strukturované úkoly...Jendu nové úkoly zaujaly a já jsem jen zezadu přihlížela a fotila.
Cestou domů už byl nervozní, těšil se na dudlíky a na deku, ale já jsem věděla, že potřebujeme čerstvé pečivo.
Zastavila jsem u obchodu .... Jenda nechtěl ven... "Jeník počká".
Tak jsem ho nechala v autě, utíkala rychle pro rohlíky a po pár minutách zase běžela k autu...řev jsem slyšela i přes zavřené dveře.
Doma se uklidnil u TV s dudlíčky a s dekou.
A protože jsme měli půjčené auto, rozhodla jsem se jet odpoledne do pneuservisu s kočárkem, u kterého jsme měli píchlé kolo. Co když zítra bude auto švagr potřebovat.
Bohužel nemáme nikoho, kdo by se nám postaral o servis kočárku.
Pán v servisu byl milý a ochotný, ale Jenda řval jak na lesy...nevylezl z auta. Seděl v autosedačce a ječel, jako kdyby ho vraždili...
Zpocená a zničená jsem zase narvala opravený kočár do kufru a chtěla jsem jet na kaštany - Jendova oblíbená činnost. Plakal, že na kaštany nechce.
I tak jsme zastavili kousek od kaštanové aleje a šli...
Je to u silnice a já se bojím, že skočí pod auto, protože je často neovladatelný, tak jsem s ním šla na hřbitov...kaštany padají přes zed i tam...
Povídala jsem si tam s kamarádkou, kterou jsme náhodou potkali, a Jenda pár minut hledal kaštany a brouky.
Pak už ho to přestalo bavit, začal běhat po hrobech, házel kamarádce do kočárku listí a pak začal rozhazovat svíčky z hrobů...na domluvy nedal, válel se po zemi a odmítal jít.
Tak jsem dala kamarádce svoje 2 tašky, foták a nesla ječící dítě asi 100 metrů do auta...cestou mě kousal do kabátu, štípal do tváře, tahal za vlasy a roztrhl mi řetízek....
Vím, bylo to náročné - jiné auto, školka, ráno mráz, neměl kartičky...ani s pneuservisem, s výměnou kola, ani s návštěvou hřbitova a setkání s kamarádkou také nepatří mezi jeho oblíbené činnosti.... ale nestíhám všechno....holt nejsem robot.
Ale taky si občas potřebuju s někým popovídat...
A možná by to ani s kartičkami nebylo lepší....
Ale přežili jsme ...a to se počítá...
Každý den, kdy se nikomu nic nestane nebo se nic nerozbije, je dobrý, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.