Jiné je tvé dítě.....

Při svém brouzdání na internetu jsem našla nádherný citát.
Krásný a pravdivý....
Plánuji, že se ho naučím nazpaměť....
…..Jiné je tvé dítě.
Jiné ve svém duševním bohatství,
jiné v rozvoji svých schopností,
jiné ve vztazích ke světu,
jiné ve svém jednání i počínání,
jiné v běžných reakcích.
Je jiné, ale není horší.

Heindrich Behr

Potřebuji nějakou "berličku", která mě v krizových situacích bude držet nad vodou.
Nevím, jestli na mě padá podzimní únava, nebo zda je Jendovo chování mezi lidmi čím dál tím horší, nějak to ted nedovedu odhadnout...
A možná obojí.

Kouzelný citát jsem si vytiskla a přilepila jsem ho izolepou na kuchyňskou linku. Moji babičku raní mrtvice, až to uvidí...to je přesně to, co nesnáší. :-)

Když jsem na dně, tak mám chuť na Jeníka ječet nebo ho plácnout , ale  vím, že ANI JEDNO nemá smysl. Babička nechápe, že TO musím mít na očích, ale já  nemám čas ty chytré větičky někde hledat... Přesto se potřebuji  uklidnit...a někdy nevím JAK....


Takové a podobné láskyplné citáty zahřejí moji bolavou dušičku a pomohou mi přijít na jiné myšlenky.
Já vím, že je jiný, že je krásný právě takový, jaký je...

A v 99 procentech případů to tak beru a těším se z toho, co Jeníček umí, co se nového naučil a raduji se z jeho pokroků...
Dokonce s ním obdivuji jeho broučky, pavoučky, šnečky, podporuji ho k lásce k přírodě, ke zvířátkům a z lásky k němu dovedu pavouka chytit a ulovit do skleničky...
 Dokonce si nechám lézt brouky po ruce... což by mě dřív ani nenapadlo....

Jeho radost je i mou radostí.... Je to nádherný pocit - vidět spokojený a šťastný výraz na jeho tvářičce....


ALE stejně mě někdy dovede vytočit doběla... i když vím, že za to nemůže.

Jsou to převážně změny a setkání s cizími lidmi, které ho rozhodí a na které reaguje afektem, ječením a agresivitou.
Ve čtvrtek jsme jeli na kontrolu k primáři neurologie.... "Pouhých"  53 km tam a 53 km zpátky....
Pro někoho prima výlet. Pro někoho "očistec".
Manžel si dovolenou nevezme, tak to musím zvládnout sama.


Jen všechno sbalit, na nic nezapomenout , vytisknout kartičky do cestovního proužku, dodržet všechny Jendovy rituály, nezapomenout jídlo a čaj, mobil, peníze... pak Jeníka ulovit, obléknout, obout...a jsem KO. A to jsme ještě nevyjeli....

Cestu TAM většinou zvládnu úplatky -  jídlem a pitím.... Na cestu musí mít kukuřičné křupky, které mám v autě v kastlíku, a které MUSÍM podávat po 2 kusech...ne jeden, ne tři, ale vždy DVA.  :-)

U toho řídit, sledovat provoz a odpovídat na Jendovy otázky. Když Jendovi jedna křupka upadne, musím zastavit, protože ten řev se nedá vydržet. Občas mě napadne, zda by někdo nemohl mezi nás dva namontovat protihlukovou stěnu? :-)

V cíli jsem ho z auta  vyndavala násilím, chvíli se válel po zemi, a pak jsme s řevem docházeli ke dveřím...
V čekárně naštěstí nikdo nebyl.  Asi  10 minut jsme si hráli, a pak už to Jendu nebavilo...
Čekání není jeho silná stránka....
Plakal, schovával se pod stůl, házel po mně hračky....


V ordinaci řev, amok, agresivita....odmítal se nechat svléknout, obléknout...a kdyby mohl, tak by snad lezl i po stropě....
A já jsem si naivně myslela, že s kartičkami v cestovním proužku to zvládneme lépe...

Ne. Neslyšela jsem vlastního slova, natož slova pana doktora. A to jsem si plánovala, na co všechno se zeptám...

Jenda se dostal do ráže a nebyl k uklidnění.... Ještě v autě vzlykal a dlouho plakal....

Utíkal mi mezi sedadla i na zem a nechtěl se nechat připoutat....

Klidným hlasem jsem mu povídala, že pojedeme za holkama, za Betynkou, pustila jsem mu oblíbenou hudbu...
Ale když je v afektu, tak "neslyší"....
Když se mi ho povedlo po několika minutách uklidnit, nabídla jsem mu odměnu za návštěvu u pana doktora (bonbonky) a rohlík (rituál v autě).

Po nějaké době se ztišil, násilím jsem ho připoutala a jeli jsme domů...
Celou cestu se ujišťoval: "Co putíme Jeníkovi?"  (má na mysli pohádku na DVD) , " Jeník veme dudánek, deku"....(těšil se na dudlík a na svoji "chumlací" deku)....
Bylo mi ho líto, jak byl rozrušený a vyděšený.
Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že mu budu dudlík brát i do auta, aby se dříve uklidnil, ale NE, nebudu. Ted ví, že dudlík je jen na doma....
Takhle dlouhý afekt jsem už dlouho nezažila. Pan doktor připsal do zprávy ke všem diagnozam ještě těžká porucha chování. V jeho zprávě se objevilo i slovo  vztek...

Vztek? Nemyslím si, že by byl v ordinaci vzteklý... I když vím, že to umí. Doma to dovedu rozlišit a na vztek nereaguji, ale mezi lidmi nevím....
Vím, že se bál...Strašně se bál...
Pořád dokola opakoval: "Jeník bojí pana dotola" (doktora)...

Není rád svlečený, nechce chodit bos po zemi, nechtěl, aby na něj pan doktor sahal, aby mu kreslil bodíky na tělo, aby ho bral do náruče, aby se na něj díval...
To nemá rád ani ode mě, natož od cizího člověka...

Cestou domů stále otvíral okénko, házel po mně hračky a knížky, nakonec si sundal boty a hodil je po mně, chvíli si ožužlával ponožky, a ty mi pak přistály na předním skle...
A nakonec si cucal  prsty u nohou..... Už do auta beru jen lehké nebo plyšové hračky... i když je to vlastně zbytečné - Jenda si v autě nehraje....
Ono dostat kovovým autíčkem nečekaně zezadu do hlavy při řízení, není nic příjemného....

Necelá hodinka cesty, ale pro dítě, které se neumí zabavit a které si neumí hrát, asi strašně dlouhá doba....

A přesto...
Je JINÝ, je můj, je dokonalý...a já bych ho nevyměnila za všechny poklady světa....