Vím, co "způsobuje" autismus

http://zrzava-holka.blogspot.cz/2015/02/vim-co-zpusobuje-autismus.html

A ještě jeden naprosto úžasný článek z http://www.huffingtonpost.com/carrie-cariello/i-know-what-causes-autism_b_6503398.html

Minulý týden jsem brouzdala po internetu a našla jsem článek, jehož titulek tvrdil, že existuje spojitost mezi autismem a obřízkou. To jsem nevydržela. Začala jsem se nahlas smát.

Během let jsem natrefila na následující vysvětlení autismu(pořadí je čistě náhodné):

Autismus způsobuje rtuť.

Autismus způsobuje železo.

Autismus je zapříčiněn špatným vztahem mezi matkou a dítětem.

Určité pesticidy vyvolávají autismus.

Plastové hmoty.

Lepek zesiluje poruchy autistického spektra.

Lidi s autismem by měli jíst více jahod.

Autismus způsobuje příliš mnoho výfukových plynů.

Chemikálie na nepřilnavých pánvičkách způsobují autismus.

To s tím špatným vztahem mezi matkou a dítětem je pro mě bolestivé. Je pravda, že s malým Jackem se mi špatně navazoval vztah. Pořád jen křičel a plakal a babral celý rok. Když mu bylo šest týdnů, vydržel spát celou noc, ale ve třech měsících zase přestal.

Byla jsem vyčerpaná a s Joem jsme se pořád hádali, dlouho jsme křičeli, cítila jsem, jak mi manželství proklouzává mezi prsty. 

A můj prvorozený Joey - sladký, bezproblémový, dobromyslný Joey - měl v té době jeden rok. A vedle jeho příjemné povahy se jeho bratr jevil ještě hůř. 

Ale teď, teď jsem si jistá, že nikdo na Zemi nemá lepší vztah s mým synem Jackem než mám teď já, a víte co? Pořád má autismus.

A já vám moc ráda řeknu, že vím, co způsobilo Jackův autismus. 

Vydržte.

Jde o dost.

Prosím, bubny.

Jack má autismus, protože, jak řekl jeho pětiletý bratr Henry, narodil se s ním.

Ano, věřím, že autismus je geneticky způsobem. Věřím, že Joeova DNA se nějak pomíchala s mou a dohromady máme dítě, které si myslí, že středa je oranžová. Možná, že jeho unikátní genetické kódování jej učinilo ještě citlivějšího k věcem, kolem nás, možná i na tu rtuť a železo a plasty. Ale s těma jahodama, to nevím.

(Roky jsem za ten autistický gen vinila Joeovu stranu rodiny. Ale před pár lety jsem šla na pohřeb někoho z mé rodiny, podívala se po místnosti  a řekla si jen ,,hmmmm".)

Minulý týden jsem byla v obchodě s kávou a přišla za mnou žena a představila se mi. Řekla, že její dcera Lily chodí s Jackem do páté třídy. Usmála jsem se a kývla, vzala jsem si svou kávu a dortík, a chtěla odejít.

"Počkejte," sáhla mi na paži, "jen jsem vám chtěla něco říct. Lily mi říkala, že nějaký kluk Jackovi nedávno ve třídě řekl, že je divný." 

Pokrčila jsem rameny:,,No, jasně. To se stává."

"Lily mi říkala, že tomu klukovi řekla, že Jack není divný. Řekla mu, že je přesně takový, jaký by měl být." 

Vidíte mé dilema. Když začnu pobíhat a křičet, že autismus je epidemie a že musíme najít to, co ji způsobuje a kdo to začal a jak to vyléčit, tak se to bude tlouct s celým poselstvím přijetí, pochopení a udržení si otevřené mysli k autismu,

To se pak tento teňounký skleníček, který jsme tolik roků stavěli, rozboří na tisíce malých kousíčků.

Ale na druhou stranu to je epidemie. I další rodiny budou mít děti a některé by třeba chtěly zjistit, jak se této autistické poruše vyhnout. I mé děti budou mít další děti, a jestli fakt autismus způsobují výfukové plyny, měli bychom to vědět, ať si koupíme elektrická auta.

A zároveň se nechci moc soustředit na to, co a kde a proč a jak, protože pak zapomenu na to hlavní - kdo.

Protože je mi jedno, odkud autismus pochází.

Ale zároveň by mě to trošku zajímalo.

Je mi jedno, proč má Jack autismus.

Ale možná by to bylo dobré vědět.

Nic špatného na něm není.

Možná trošku jo, protože posledních 45 minut mi vykládal o tom, jaké různé druhy žvýkačky se prodávají ve Walmartu.

Nic bych na něm nezměnila.

Možná pár věcí ano.

Oslavuju autismus a to, jací jsou lidi, kteří jej mají, zajímaví, zvláštní, jedineční.

Nesnáším autismus, protože kvůli němu můj syn mluví 45 minut o žvýkačkách.

Je vadný.

Je prostě takový.

Autismus není ničí vina.

Možná bych měla přestat používat tu pánvičku a donutit ho jíst více jahod, přestože je nesnáší, a přemalovat dům, ať na stěnách není žádné železo.

Možná jsem ho měla více milovat, hlouběji, když byl ještě maličké miminko u mě v náručí. 

Možná je to moje vina.

Jak vidíte, mé pocity o Jackově diagnoze jsou velmi komplikované, jako skleněný hranol plný barev a úhlů a světel. Někdy mě pochybnosti jen tak lehce přepadnou, jindy na mě zase úplně křičí.

Nejsem žádný vědec. Na to nejsem dost chytrá. Ale jsem matka. A i když na to taky nejsem úplně nejchytřejší, znám autismus z rodičovského úhlu. Znám tu rigiditu, obcesivnost, a naštvanost, když musí mít ve škole asistenci. Znám to zklamání a strach. Znám to tajné doufání, které přichází, když je někdo jiný nebo divný, protože to každý den vidím.

Když žijete s někým, kdo má autismus, hodně říkáte ,,právě teď".

Právě teď máme rádio na správné stanici.

Právě teď nekřičí.

Právě teď spí.

Právě teď je v pořádku.

Takže právě teď věřím, že Jackův autismus způsobilo DNA a dědičnost.