Cestou z víkendového pobytu

Cestou z předčasně ukončeného víkendového pobytu opakoval Jeníček echolálie.
Nevím PROČ, ale nechce v autě hrát hry na iPadu, i když ho mám pokaždé s sebou.

- "O. E.
TO NE.
Paje. Kek.
e...e...
Kek. Kejo nemá.
Chci kek.
Nemá kek.
Domů.
Chci domů. Kek. Nemá.
Paje.
Nemá.
Kek nemá...."

Chtěla jsem ho povzbudit v tom, že za chvíli už budeme doma a u Frýdku-Místku mu říkám:
- "Už jsme tam, kde jsme byli ve středu u doktorky." (tím mělo být řečeno, že přece ví, že od doktorky to není domů daleko...)

Jenda se vyděsil:
- "Jdeme zase k doktorce? Nééé. NACE. Fuuj, doktorka."
No, nepovedlo se...

Po chvíli jsme jeli přímo okolo té odbočky k doktorce.
Říkám Elišce:
- "Tam je ta doktorka Jeníčka a Šárky." (protože ona ji nezná, ona má jinou.... tak ji jen chci informovat, kam chodíme..)
Eliška na to:
- "Ona tam bydlí? Jak to víš?"
- "Nevím, asi ne, neřekla jsem, že tam bydlí. Ona tam ve všední dny ordinuje."
- "A kde bydlí?"
. "Jak to mám vědět? Přece se jí neptám, ne?!"
- "Jak to, že to nevíš?"
- "Nezajímá mě to. A nebylo by zdvořilé se jí na to ptát."
- "PROČ NE? ONA se tě taky ptá, kde bydlíme, tak se jí taky zeptej."
- "To není vhodné. To se nedělá. Ona je doktorka, ona se ptát musí, kde její pacienti bydlí, píše se to do karty."
- "A proč ne? Ona se tě taky ptá, kde bydlíš, tak jí řekni, že to chceš taky vědět, kde bydlí ona."
- "Ale já to vědět nechci. Nezajímá mě to."
- "Ale to bys měla. Když ona chce vědět, kde bydlíme my, chci já vědět, kde bydlí ona!"

- "Tak se jí příště zeptej, třeba ti odpoví.."