Bolest

Bolest....

Jedna kamarádka mi napsala, že to, že je můj syn autista, je jen moje autosugesce, druhá, že jsou na tom lidé mnohem hůř....
Třetí, že mu přece nic není, vždyť vypadá "normálně"....
Čtvrtá, že potřebuje ledovou sprchu, že by ho vychovala...

Může člověk s dítětem s PAS přijít o přátele? Třeba jen proto, že má pocit, že ho ti druzí nechápou? Že mu nerozumí?

Ano, jsou na tom lidé hůř, to nepopírám, ale to nějak nezmenšuje hloubku mé bolesti.

Zoufalství matky autistického dítěte, které se válí ve špíně a prachu po zemi a ječí jako zvířátko, může pochopit asi jen matka podobně postiženého dítěte....

Bolest, kdy se ho něco snažím hodiny a hodiny naučit a ono to stejně nejde.

Strach, když vidíš, že by možná skončil v ústavu, kdyby ses mu stovky hodin intenzivně nevěnovala....???

Jak je na tom teď a jak by na tom byl, kdyby ty hodiny nácviku cca od 2 let věku nebyly....to si ani nedovedu představit.

S manželem jsme si o víkendu říkali, že by mu možná v ústavu dali kazajku, zavřeli ho do "klece" nebo ho asi nadopovali léky...???

Co jiného by s ním dělali? My máme jednoho a je to náročné a vyčerpávající...a kde jich mají několik??? Nemohli by takové děti nechat volně běhat po ústavu a všechno ničit...

Bolest, když vidíš, že nezvládá to, co děti o rok o dva mladší....

Bolest a lítost, když ho nechtějí ve školce a Ty víš, že na to další rok budeš sama...

Neschopnost naučit dítě sedět u jídla u stolu a jíst to, co jedí ostatní....

Bolest, když ho nemůžeš obejmout a utěšit....

Strach a stud, když vidíš, jak se snaží praštit cizí dítě, které se na něj jen dívá...

Lítost a bezmoc, když je agresivní k jiným dětem a k sourozencům a ty nevíš, jak mu vysvětlit, že se to nedělá a jak vysvětlit zdravému sorozenci, že za to nemůže....

Lítost, když vidíš, jak mu teče krev z okousaných  prstíků a Ty mu nemůžeš pomoci....

Smutek z jeho úzkostí a strachů, když třeba nechce vylézt z auta a křičí "bojí, bojí".... A ty jen bezmocně stojíš a čekáš, až ho to přejde....

Zoufalství, když pláče a Ty nevíš proč, protože, ač mluvící, Ti to neumí říct...

Smutek při pomyšlení, že normální zdravé dítě na 90 procent věcí přijde samo...a Ty ho všechno musíš naučit - hodiny intenzivní práce, ale leckdy s minimálním účinkem....

Bezmoc, když nevíš, co si vybrat z protichůdných názorů lidí - jeden říká: 
....sebrat mu kočárek, tak velký kluk na kočárku už nemá jezdit, sebrat mu dudlík, tak velké dítě nemá dudlat, jeden názor říká násilím ho nutit na nočník, druhý nechat ho být, až na to přijde sám, jinak mu vypěstuju k nočníku odpor...jeden názor říká antidepresiva ráno, protože ho mohou vybudit a  pak nespí, druhý říká večer, protože mu po nich může být špatně a tak to aspon zaspí.... další říká nutit ho k jídlu, jiný nenutit.... Jiný říká chodit do kolektivu, jiný nechodit...

Pevně doufám, že s citem a  láskou se snažím udělat vždy tu správnou věc, že moje srdce cítí, co je pro něj nejlepší...
Ano, poslechnu si názor a radu druhého, ale teprve po poradě se svým srdcem dělám to, co si myslím, že je v tu danou chvíli správné....

Jsem jen v posledních dnech unavená, zoufalá, s bolavou dušičkou a snahou pomoci svému synovi...

Nikdy nebyl "klidné, pohodové a mírné" dítě, ale posledních 14 dní je to tragédie...Chytré knihy by asi řekly "regrese chování"?....A jak k tomu prát, vařit, uklízet, žehlit, nakupovat, starat se o domácnost a o 2 starší děti....to už v těch knihách nepíší....

Pevně doufám, že je to jen přechodné období a že to společně překonáme.

Účinek antidepresiv by měl nastoupit cca za týden, tak snad....bude líp.

Dnes mě nic veselého a hezkého nenapadá...
Omlouvám se za neveselé myšlenky.