Moje autistické Zlatíčko....

Moje autistické Zlatíčko....

Poslední 3 týdny s Jeníčkem byly docela náročné a člověk začínal mít sklon myslet si, jak je to dítě "zlé, nepřizpůsobivé, protivné, agresivní..." a že "nic nemá smysl"...
Šárka mu říká, že je "uječenec, vztekloun" a já nevím, co ještě....
Ano, je to náročné - pro mě, natož pro zdravé sourozence, kteří nemohou zatím pochopit hloubku autistické poruchy. Chápu všechny strany, a tak nějak se snažím to všechno skloubit a vybruslit z toho co nejlíp...

V noci jsem šla spát krátce po půlnoci, vnímala jsem to ticho, klid, pohodu a posvítila jsem si na Jeníčka baterkou - jako každou noc, když jdu spát...Jen tak, abych ho zkontrolovala, jestli spí, zda je přikrytý...

Dívala jsem se na něj, dokonce jsem se 2x vrátila k jeho postýlce, svítila jsem si na něj a viděla jsem nádherného, dokonalého malého andělíčka s krásnými světlými kudrlinkami. Jaktože přes den jsem měla pocit, že mám uječeného, zlobivého, protivného, nezvladatelného kluka??? Ted přede mnou ležel spící Andílek, tak krásný, nevinný, kouzelný a zranitelný....Malá bytost hodná nekonečné lásky a já mu přes den v duchu spílala za jeho chování...
Ted jsem se mu omlouvala a slibovala, že bude líp. :-)

Vytryskly mi slzy do očí. Lehla jsem si do postele, zabořila nos do polštáře a slzičky se řinuly dál. A čím dál víc...zmítaly mnou protichůdné pocity a ty byly příčinou promočeného polštáře....Bylo mi strašně líto, že toho kudrnatého Andílka nemohu NIKDY obejmout a pevně ho k sobě přitisknout, alespoň na chviličku zabořit svou hlavu do jeho roztomilých vlásků.......jestlipak se mi to někdy splní???

Občas nevím, co je správné a co ne.

 "Musí" Jeníček používat denní režim? Ano, první dva měsíce fungoval bezchybně a byla to paráda, ale ted to nějak nejde. "Musí" plnit úkoly? Musím zavolat do SPC? 
Musím jej učit na nočník, měl by chodit pěšky, měla bych mu sebrat dudlíky...měl by chodit do školky....měl by sedět u jídla u stolu...neměl by se válet po zemi...neměl by si okusovat ruku...nesmí házet věcma, nesmí mít celý den zapnutou televizi....že má jíst všechno to, co ostatní......někdy ty rady okolí jsou tak ubíjející ???!!!!

Snažím se na to dívat obráceně...at si klidně okusuje ruku, pokud ji má čistou, at šermuje klacíkem, když se mu to líbí a nikomu tím neublíží, at se kýve opakujíc své slabiky, klidně i venku na náměstí.... at běhá dokola, vždyt na tom nezáleží, at si bere na procházku plácačku na mouchy, i když někdo má pocit, že plácačka by se ven brát neměla, at jezdí zatím na kočárku, dokud se tam vleze, at spí s dudlíkem, pokud mu to zajistí klidný spánek...Ohledně plen - je přece jedno, jestli se zbaví plen ve 4, v 5 či v 6 letech....Proč ho zbytečně stresovat ještě víc než je teď?
Bojí se tolika věcí, chudáček můj malej, proč mu přidělávat další úzkosti a stres..... Ano, zkusíme všechno, pomalinku, postupně, ale pokud to nejde, tak to odložíme na později... 
Snažím se nevšímat si negativních věcí, ale chválit za to pozitivní...

Vím, že mě nezlobí schválně a že za své chování nemůže...Co když se nemá přizpůsobovat on našemu režimu, ale já jemu???
Přijde mi, že "spadl" do našeho světa (z toho jeho světa). Ten náš je pro něj nepochopitelný, divný...pořád ho k něčemu nutíme, někam chodíme, s někým mluvíme,  děláme něco co on nechce....Jak by asi bylo mně v tom jeho světě? Jak bych se asi cítila, kdybych se ocitla najednou někde jinde???

On má svůj svět, ve kterém je šťastný, který mu žádný stres nepřináší, který dovede vykouzlit úsměv na jeho rtech...
Je štastný, když mu jídlo nedám do ruky, ale položím ho na linku a může si ho vzít sám...je štastný, když nemusí jíst u stolu, ale může si sednout na své oblíbené křesílko u televize....je štastný, když popadesáté za den běží stejný díl jeho oblíbené pohádky, je štastný v ložnici, když si povídá s prasátkem (oblíbený maňásek, kterého mám já na ruce)...říká mi:
"Dej čuníka na luku" (dej si čuníka na ruku)....
Několikrát za den se běží čuníka zeptat: "Papáš katan, žalud"? (papáš kaštan, žalud?)...100x za den strčí prasátku do pusinky kaštan, čuník jej vyplivne, Jenda zavolá "nepliveej"...a tak pořád dokola....Je nádherné ho přitom pozorovat....a vidět úsměv na jeho tvářích...

Ano, používám denní režim, poslední 3 týdny většinou jen já, ale to nevadí. Vím, že o něm Jeníček ví, občas nějakou kartičku sundá, včera jsme společně pracovali na nových strukturovaných úkolech....ale nenutím ho je plnit...
Když chce, uděláme úkol, když nechce, uděláme ho později...Jeho oblíbená věta je: "Až končí Bubínek" (až skončí Hurvínek). :-)

Chápu, že nemá potřebu chodit na úřady, na poštu, do lékárny....všechny tyhle věci jsou pro něj zdrojem stresu  a úzkostí....
Jak je štastný, když může sbírat kamínky, šišky, klacíky a nemusí čekat někde v obchodě ve frontě....
Je štastný, když jdeme na procházku pokaždé stejnou cestou a on si pokaždé sedne na tu samou lavičku....Fascinuje mě, jak ho ta předvídatelnost uklidňuje a kolik radosti mu přináší dělat stále dokola to samé....

Vím, že se na něj nemám zlobit, když mi utíká a odmítá něco udělat...ale někdy mi to nejde.... Někdy člověk myslí víc na sebe než na druhé...

Jeníček je krásný, dokonalý a úžasný právě takový, jaký je....jen mu osud dal do vínku trošku víc obav, úzkostí, strachů a rituálů...a já tu jsem proto, abych mu pomohla se s tím vyrovnat a abych mu přiblížila ten náš svět. Svět tolik odlišný od toho jeho...