Asi už blbnu....

Pondělní ráno  bylo nějaké hektické.
Manžel mi v neděli večer přistavil švagrovo auto před dům, ale zapomněl mi říct, že s téměř prázdnou nádrží.
Ráno jsme s Jendou sedli do auta, otočím klíčkem a vidím, že mi svítí kontrolka se stavem benzínu.

Bohužel jsme vyšli z domu "tak akorát". Nepočítala jsem s tím, že pojedu ještě pro benzín.
Dojeli jsme k benzínové pumpě a před námi asi 4 auta.
Zvládli jsme to, ale do školky jsme přijeli s 15 ti minutovým zpožděním.

Už tak má Jenda školku jen na hodinu a ještě se nám podařilo si 15 minut "ukrást".
Poprvé jsem ho tam tentokrát nechala samotného - tedy s asistentkou. Jako výmluvu používám kouzelnou formulku..."Maminka dojde pro rohlíky".
To už Jenda zná z našich "minulých" návštěv APLY. Byl na to předem připravený, tak to zvládl.

Co jsem dělala já těch 45 volných minut?

Běžela jsem do centra města do supermarketu nakoupit. Vím, že Jenda po školce nákup nezvládá.

Kochala jsem se výlohami, množstvím vánočních ozdob a představovala jsem si, co bych si koupila, kdybych měla "zbytečné" peníze.
Pak jsem  v rychlosti nakoupila a vystála frontu u pokladny.

A najednou slyším: "Zvážila jste ty banány?"  "...Jééé, oni se váží banány?"
  Sice mě to v první chvíli napadlo, ale žádnou váhu jssem neviděla, tak jsem si říkala, že se asi váží až u pokladny.

Tak jsem se vrátila...a hledala váhu..... Když jsem ji konečně našla, zmáčkla jsem rychle čudlík s obrázkem banánů a najednou slyším... "Vy máte Bio banány?..."Ne, proč?".... "Tyhle jsou asi 2x tak dražší"....
Tak jsem zlikvidovala lístek a hledala "jiné" banány...

Doběhnu k pokladně a tam už byla pěkná fronta...
Když jsem si říkala, že už bude klid..zopakovala jsem si podobné kolečko i s rajčaty. :-(
Připadala jsem si táák neschopnáááá.


Asi na mně každý musel vidět, jak to vypadá, když se do velkého města člověk dostane asi po půl roce....
S vyplazeným jazykem jsem pak doběhla do školky a vyzvedla Jeníka.
Chtěla jsem ho pochovat, poňuchňat...a on křičel: "Nech Jeníka...Jeníka bolí pdelka".... (Néé že by ho něco bolelo, jen nemá rád, když ho někdo drží v náruči).

Dojeli jsme domů a teprve u domu jsem zjistila, že jsem nechala klíče zvenku v zámku...paráda... Zloději měli příležitost a nevykradli nás...

Naštěstí není na vchodové dveře z ulice vidět.

A odpoledne to nebylo o moc lepší.
Potřebovala jsem koupit džusy holkám a abych to nemusela táhnout na kočáře, využila jsem ještě jednou švagrovo auto.
Co kdyby si pro něho večer přijel...

Zaparkuji na náměstí...Jenda nechtěl vystoupit, tak jsem ho nechala v autě s tím, že přinesu parkovací lístek.
Hm....
Házím do automatu pětikorunu - poprvé, podruhé, potřetí, hledám jinou - poprvé, podruhé, potřetí, zkouším i desetikorunu ...a NIC....
Mince pokaždé vypadne zase druhou stranou ven....


Odcházím od parkovacího automatu s vědomím, že než nakoupím, tak budu mít asi botičku na autě...a už z dálky vidím přes sklo ječícího Jeníka v autě....

V tom ke mně přistoupila nějaká paní... a řekla mi, že ten automat často nefunguje, ať jdu k druhému....
"A hele...on je tady druhý..."  :-)

Né, že bych o něm nevěděla, vždyť chodíme každý den okolo, ale nějak mi to v tu chvíli nedošlo....
Ulevilo se mi, že botička nebude a v klidu říkám Jeníkovi: "Pojď, dojdeme spolu pro lísteček"....
A on mě zpraží: "Nevři na mě (neřvi), nebudu tě poslouchat..."

Když se mi ho podaří přemluvit, aby vylezl z auta, tak na lidi vyplazuje jazyk,  sundává lístky s cenami, tahá mě za kabát, kouše mi  svetr, houpe se na tyči v obchodě nebo kouše do dřevěného pultu... Jeho hlasité "BOJIM MAMINKY" mě taky "dojímá".... :-(


Večer už jsem se jen těšila, až kolem 23. hodiny zavře svá nezbedná očka a bude "konečně" spát.
A já se na ten "půlnoční čas" vlastně těším skoro každý den.
Těším se na ty chvilky klidu kolem půlnoci,  kdy u knihy zase načerpám sílu "jít dál"....