Možná mám Aspergerův syndrom

Chtěla bych se s vámi podělit o niternou zpověď mé další kamarádky.

Začalo to jedním nevinným, krátkým mailíkem. J

A pokračovalo to dál a dál každodenním povídáním.

A zde vám předkládám ve „zkratce“ naši „konverzaci“.

Zdravim Te, mila Amelie,

dekuji za prispevky, ktere pises, jsou nejen poutave, ale i nesmirne uzitecne. Velmi casto mi pomahaji pochopit samu sebe.

Plno veci vnimam trosku jinak. Vsechny sve aktivity musim mit dopredu naplanovane, jinak jsem velmi nervozni a nesva. Nesnasim zmeny, ktere ovlivnuji muj zivot nebo denni program. Veci musi byt na svych mistech, stejne serazene nebo srovnane. Pristihnu se, ze i nekolikrat denne prevesim rucniky, aby byly tak, jak to mam rada (i kdyz pro ostatni je to hodne divne).

Nemam rada kontakt s cizimi lidmi a nevyhledavam spolecnost. Stejne tak i ruzne spolecenske akce. Dokonce mam i problem si cokoli zaridit, protoze je to proste "nova a neocekavana situace".
Diky za to, co pises, protoze mam pocit, ze je tu nekdo, kdo mi rozumi. Bohuzel v mem okoli neni nikdo, kdo by me chapal. Cely zivot mi vsichni akorat nadavali (je mi 27 let a tyto problemy me trapi uz od detstvi).

Nikdy me nikdo nechapal, nikdy mi nikdo nerozumel. Prijde mi to hrozne tezke, protoze pro svou rodinu jsem vzdycky byla jen ta "divna".
Minuly rok jsem se po dlouhe dobe odhodlala navstivit psycholozku, protoze jsem trpela tezkymi depresemi. Bohuzel mi vubec nepomohla, depresi nepoznala, a nesnazila se mi ani pomoci s mymi socialnimi problemy. (Takze jsem byla zatlacena do situace, kdy vypadam, ze si vymyslim, delam ze sebe chudinku, kdyz mi vubec nic neni.) Nastesti mi pomohl muj obvodni lekar - je to moc hodny a prijemny clovek (protoze z doktoru mam vazne husi kuzi a kdyz opravdu nemusim, tak k zadnym nejdu). Asi zustanu nepochopena.
Jenom kdyz ctu, co pises, mam pocit, ze na to nejsem sama.

Jeste ziju u rodicu, pracuji doma, na dalku. 
Tvuj blog chodim cist uz nekolik mesicu. A teprve tady me po precteni prvni zpovedi napadlo, ze je velmi pravdepodobne, ze i ja mam AS. Dekuji za clanky, ktere pises, jsi jediny clovek v mem zivote, ktery mi rozumi.
Rozhodla jsem se sepsat svuj vlastni pribeh, protoze verim, ze to treba pomuze zrovna nekomu takovemu, jako jsem ja. Nekomu, koho cely zivot povazuji za divneho, nenormalniho.

Porad mam pocit, ze jsem desne nedospela a nepripravna pro zivot. Sice se uz potrebuju pustit maminy sukne, protoze zit v sedmadvaceti porad u rodicu je i na dnesni pomery proste divne, ale na druhou stranu umiram hruzou, jak to vsechno sama zvladnu. Mam sileny problem sama si nekam dojit. Sama neco zaridit. A nesnasim telefonovani.

Nemam zadne kamarady, tech par lidi, se kterymi jsem se pratelila, jsem odehnala sama svym nezajmem zavolat nebo se sejit. Po mesicich nebo letech se uz nikdy neozvali. Jedini pratele jsou pro me rodina, mamka a o rok mladsi segra. Ktera je na rozdil ode me normalni.
Mou situaci to sice nijak nezmeni, ale na druhou stranu se mi ulevilo, kdyz jsem zjistila, ze tohle vsechno treba muze byt porucha, za kterou nemuzu.

Kdyz jsem byla dite a zacala jsem ve trech letech chodit do skolky (coz si moc nepamatuji), nemela jsem tam zadne kamarady. Ostatni deti se pratelily a navstevovaly, davaly si darky, ja jsem vzdycky byla spis sama.

Nedelala jsem sice sceny, ale necitila jsem se v kolektivu dobre. Ve skole to nebylo o moc lepsi a pamatuju si na zacatky prvni tridy. Prvnich par tydnu si pro me mamka musela vzdycky dojit do skoly, protoze jsem si stezovala na nevolnosti a bolesti briska. Nebyla to pravda, jen jsem ze skoly mela strach, nechtela jsem tam byt, bala jsem se prostredi, deti, bala jsem se ve druzine, kam jsem musela chodit po skole. Nesnasela jsem to. Mamka se na me pokazde strasne zlobila, nadavala mi...

 Casem jsem si sice zvykla, ale strach jsem mela porad. Nemela jsem zadne opravdove kamarady, se kterymi bych se navstevovala, nebo si s nimi hrala. Uz tenkrat jsem se bala cokoli "zarizovat". Mamka me poslala nakoupit a ja jsem ji s brekem prosila, at nemusim jit. Nechtela jsem jit na postu, nechtela jsem jit kupovat rohliky, nechtela jsem telefonovat babicce. Z telefonu jsem mela panickou hruzu dlouho (a vlastne porad mam).

Vsechny me veci musely mit pevne misto, musely byt srovnane podle velikost, nebo podle barvy. Take mi zalezelo na poctu (i dnes zalezi), nemam rada licha cisla, i pri nakupovani se ridim pocty. Svoje hracky jsem nechtela nikomu pujcit, nekdy jsem se i bala hrat si s nimi sama, mely sve misto, byly nove. Hravala jsem si vzdycky se segrou, s tou jsme se sice nehorazne rvaly, ale take jsme se mely rady (a snad i mame). Kdykoli jsem se zabrala do nejake hry nebo prace, nesnasela jsem vyruseni, byla to moje chvile, moje vec, muj cas. I ted nesnasim, kdyz neco delam a nekdo mi muj posvatny klid narusi.

Jako dite me nikdo moc nehladil nebo neobjimal. Ale ja jsem si prala pevne objeti od rodicu (tatka s nami zil do mych sedmnacti let). Pamatuju si, ze me mamka chtela dat do nejakeho krouzku anglictiny a ja trpela nekolik dni panickym strachem. Nastesti to tenkrat "nevyslo". Potom se segra rozhodla chodit do skautu a mamka me donutila jit s ni. Probrecela jsem nekolik dni, nechtela jsem mezi cizi lidi a deti. Kdyby tam nesla segra se mnou, nikdy bych se tam sama neodvazila. Nakonec jsem se skauty vydrzela nejakych 14 let (ale jen s uzkym okruhem asi 15-20 lidi). Kdyz se pozdeji jelo na nejakou akci mezi cizi, trpela jsem panickymi strachy a nespala mnoho dnu dopredu.

Ve skole jsem si nakonec take zvykla, ve sve tride, kde se nemenil kolektiv, vyucujicich bylo take jen nekolik. Ale na verejnych prostranstvich skoly, kde se seslo hodne lidi, jsem se citila strasne. Ostatni se ale nezmenilo. Stale jsem odmitala chodit nakupovat, nebo navstevovat urady, lekare, nechtela jsem si kupovat listek na vlak nebo autobus, zkratka jsem odmitala vsechny situace, ktere nebyly predem presne naplanovane. Tlak od rodicu se zvysoval a ja jsem neustale slychvala, ze jsem neschopna, ze nic nedokazu, porad sedim doma, nemam kamarady. Segra zacala chodit na diskoteky a rodice me malem podplaceli, abych sla take. Ja jsem tvrdosijne odmitala. Pripadala jsem si strasne a prozivala jsem velky tlak, ze jsem velkym zklamanim. Nikdy mi nerekli, ze na me jsou hrdi (i kdyz jsem se vyborne ucila, slusne chovala, nemela jsem prusvihy, bavilo me hodne cist, i ten skauting, kde jsem zacala vest malou druzinku deti). Vzdycky me nazyvali sobcem, asi opravdu jsem.

 Taky jsem uz od detsvi trpela agresivnimi vybuchy, kdyz jsem mela pocit, ze mi nekdo ublizil. Prechod na stredni skolu pro me byl obrovske trauma. Nove mesto, nove prostredi, nove deti, novi kantori... priserne. S novym kolektivem jsem se nikdy neszila. Dokazala jsem se sice bavit asi s tremi holkami, ale nebyly to zadne velke kamaradky. Vzdycky jsem se citila nepatricne. Odmitla jsem jet na hory i na tridni vylet.

Uz od mala jsem byla velka perfekcionalistka, a silene me drasalo, kdyz jsem neco nedokazala tak, jak jsem chtela. Takze pozdeji, kdyz jsem se nedokazala naucit na dalsi pisemku, jsem simulovala nemoc, abych do skoly nemusela jit. Stredni skola pro me byly nejvetsi stresy meho zivota. Uzavrela jsem se do sebe. Dospela jsem, ale nezmenila jsem se. Sla jsem na vysokou skolu, ale ten tlak jsem neunesla. Zhroutila jsem se po prvnim semestru na medicine a vratila jsem se domu, psychicky na dne. Nedokazala jsem jit na ustni zkousky. Moc jsem touzila po nejake opore, ale namisto toho jen nadavky, krik, ze nic nedokazu, ze vsechny jen stojim penize, ze jsem neschopna... O rok pozdeji jsem zkusila druhou skolu, informatiku, s tim, ze informatici jsou vsichni vice uzavreni, ze tam nejsou ustni zkousky, ale po dvou letech jsem take odesla.

Nastesti uz v te dobe jsem si nasla praci, prekladatelstvi na dalku, prace z domova, kterou delam do ted. Bohuzel se nic nezmenilo, umiram hruzou, kdyz jsem donucena si neco sama zaridit, nesnasim telefonovani, hlavne s cizimi lidmi, nechodim do spolecnosti, ztratila jsem vsechny "pratele", kteri byli ochotni se mnou mluvit, protoze jsem jim nikdy nezavolala zpatky, odmitala jsem vsechny schuzky i pozvani. Stejne tak jsem odmitla i vsechny tridni srazy. Kazda situace, ktera neni doprodu jasne naplanovana, me desi. Doslo to tak daleko, ze nade mnou rodina zlomila hul a vetsinu veci za me radeji zaridi mamka nebo segra, je-li to mozne. I kdyz je mi to neskutecne trapne, sama to nedokazu. Kdyz se sama rozhodnu pro nejaky vylet, musim ho planovat minimalne tyden dopredu, se vsemi podrobnostmi, cimz neskutecne vytacim me blizke, mamku i segru. Musim o tom neustale mluvit a mit pripravene nahradni varianty, vsechny moznosti. Vzdycky jsem byla neskutecne paranoidni ohledne lidi a jejich zameru. Neverim nikomu, nedokazu odhadnout, kdy jsou uprimni a kdy delaji veci jen pro sve dobro. Takze pro jistotu neverim nikomu. A jsou z toho neprijemne situace.

Shrnula bych to do jedineho, cely zivot ziju v obrovskem strachu a v nepochopeni. Moc bych si prala, aby jednou prisla segra nebo mamka, moje dve nejblizsi osoby, a rekly, ze me chapou, ze vi, cim si prochazim, a ze se za to na me nezlobi.

Za par mesicu se musim prestehovat sedesat kilometru od domova, protoze jinde pobliz nove pracovni misto nesezenu. Nemam nejmensi tuseni, jak to vsechno zvladnu. Odejit z domova! Najit si byt, zaridit vsechny nalezitosti. Najit si dalsi praci - projit pracovni pohovory. Jen kdyz na to myslim, placu. Protoze mam strach. Protoze se citim tak nepripravena pro zivot, tak naivni, tak hloupa. Uprimne nevim, co budu delat.

A jeste, abych nezapomnela. Kdyz jsem se citila ohrozena, moc jsem si prala se schoulit do klubicka, nekam zalezt. Moc jsem si v takove chvili prala, aby me nekdo utesil a velmi pevne objal, ujistil me, ze je vsechno v poradku. Namisto toho mi neustale opakovali, ze sve strachy musim proste prekonat, postavit se jim. TAKHLE NE! PROSIM!

 Na rodinu se vubec necitim a pochybuji, ze ji nekdy budu mit. Neverim chlapum. S temi kamarady... nevim proc, ale nechybi mi, i kdyz to byli hodni lide a chovali se ke me hezky, nikdy mi neublizili, nezradili me. Jenze ja se proste neozvu, obtezuje me to. Nesnasim, kdyz zazvoni telefon nebo zvonek u dveri. Nemam rada vyruseni, neocekavane navstevy. A rekla bych, ze zejmena tohle je mnohem horsi postupem casu.
Zviratka, na druhou stranu, miluju. Mam doma ctyri osmaky (drobni hlodavci, co vypadaji jako veverky) a venuju jim veskerou svou lasku.

Placu, kdyz ctu, co pises - "Zrovna včera jsem to říkala dceři...buď klidně celý život doma, ale bud štastná...klidně si chovej kočku, psa, křečky, nebo studuj mapy, vesmír, hraj si, měj 100 Barbin, cokoliv, co tě bude bavit...NIKDO tě nenutí mít rodinu, děti, odstěhovat se..."

Protoze tohle jsem nikdy neslysela. Nikdy mi nikdo nerekl, delej, co chces, hlavne, kdyz budes stastna. Vzdycky po mne kazdy chtel, abych zapadla do spolecnosti, nasla si NORMALNI praci (ne praci doma, to zni prece divne), chodila do spolecnosti a prestala se zajimat o divne konicky. Tohle je prece tak smutne, kdyz ti tohle rekne cizi clovek (prosim, to neber spatne) a ne vlastni rodina.

Nemam snad nijak uhozene konicky, jen jine, nez je obvykle v rodine. Travim vetsinu casu u pocitace - tady mi nevadi komunikovat s lidmi, a je to muj jediny socialni kontakt. Polovinu casu si zhruba pisu s lidmi z celeho sveta. Hraju pocitacovou hru (ktera mi asi simuluje realitu - tady muzu byt, co chci), bavi me fotit, kreslit, malovat, psat (driv jsem psala i poezii), rada si hledam nove informace, moc rada a skoro neustale posloucham hudbu (nejradeji jednu pisnicku treba stokrat dokola), obcas se podivam na nejaky film nebo serial. Skoro porad jsem doma, z toho 90% casu ve svem pokoji. Kdyz se dostanu ven, nejradeji jedu nekam do prirody, kde si muzu fotit, nebo se prochazet, nebo sbirat rostliny pro osmacky. Kdyz uz musim do mesta mezi lidi, jezdim do K.., protoze to tam znam, a se segrou dokazu jet i do Prahy, kdyz mam silnou motivaci (jako ze si jedu neco koupit). Vubec me nadseni pro neco je az patologicke. Kdyz se pro neco rozhodnu, je to hotova vec, a moje zklamani nabira velikosti oceanu, pokud muj plan zkrachuje. 

Posledni dobou mi neustale nekdo rika, ze jsem ho spatne pochopila nebo naopak ze ho nesmim brat doslovne. Jak si pak situaci prehravam v hlave stale dokola, ale proste nemam pocit, ze bych neco chapala spatne. Mam prave pocit, ze to bylo naprosto jasne.

Ocni kontakt... Tezko rict, nikdy jsem o tom nepremyslela. Je pro me o hodne tezsi mluvit s nekym cizim a jeste se mu divat do oci. Vzdycky mam pocit, ze je to nepatricne, radeji treba oci sklopim, tekam ocima po mistnosti, koukam jinam. Ale myslim, ze u rodiny s tim problem nemam.

Asi si o mne cele okoli mysli, ze jsem hystericka, moje reakce jsou a vzdycky byly prehnane.

Prekladam bohuzel jen z obycejne anglictiny. Nemam zadne vzdelani, jen zakladku a gympl. Coz je pro dnesni trh prace ta nejhorsi mozna varianta. A uprimne, hledani prace a pracovni pohovory, je moje nejvetsi nocni mura v soucasnosti. Myslim, ze preziju shaneni bytu - vybrat se da vsechno po internetu, obvola to segra (hm tady zase nastupuje moje dalsi stranka, ze mam pocit, ze nejlepe to udelam jen ja sama... hrozne). Ale ta prace... pohovor? Brrr, to je jako zkouska... A to uz bych ted rozhodne nedala, muj stav se od skolnich let dost zhorsil.

Musim se priznat, ze k lekarum, jako k psychologum a psychiatrum uz nemam zadnou duveru. Kdyz jsem se dostala do depresi (a verim, ze to byly zavazne deprese, protoze jsem neustale plakala - pozdeji uz jsem ani nemohla, nemohla jsem spat cele dny, prestala jsem na dva tydny jist, nechodila jsem mesice ven), po neskutecne dobe jsem se odhodlala najit si na internetu vyhlasenou psycholozku v Praze - vsichni ji chvalili, jak jim pomohla, jak je empaticka. Musela se mnou jet mamka, za coz jsem se strasne stydela... Ale neslo to jinak. Bohuzel psycholozka mi nepomohla ani trochu. Depresi nepoznala, po jeji navstevach mi bylo jeste hur. Nas obvodni lekar na me depresi poznal okamzite (a to k nemu nechodim casto), i kdyz jsem se snazila vsechno maskovat. Napsal mi antidepresiva, moc me povzbudil, a do mesice mi bylo o hodne lip. Kdyz se to potom dozvedela moje psycholozka, hrozne se divila, jak je to mozne, ze si zadne deprese nevsimla, ale ze vypadam o moc lip. Od te doby jsem hodne skepticka.

A dalsi vec, cely zivot jsem byla vychovavana stylem "To nic neni." Neco se mi stalo, neco mi bylo, neco me trapilo - odpoved, to nic neni, neprehanej, nevymyslej si, jsi hypochondr. To, co napisu, bude moc sobecke..., ale citim to tak. Kdyz mi bylo nejhur a ja jsem se cele dny a noci utapela v slzach, nikdo z rodiny si toho nevsiml. A kdyz si vsiml, tak mel jen nejaky nemistny komentar. Nikdy nikoho nenapadlo, ze volam o pomoc, ze jsem na dne, v koncich. Strasne moc jsem si prala, aby do pokoje prisla mamka, a nebo segra, a zeptala se me, co me trapi, abych jim mohla padnout kolem krku a cekat na zachranu. Nestalo se.

Kdyz jsem to uz nemohla vydrzet a nasla jsem si tu psycholozku (kam mi musela zavolat segra - ja jsem nemohla), tak na me koukali, ze jsem se uplne zblaznila. Co si to zase vymyslim. Tohle je opravdu hrozny pocit.

Vidim, ze sestru svym chovanim neskutecne zatezuju. Rada by travila svuj volny cas s kamarady a ve spolecnosti, ale misto toho je casto se mnou, ze soucitu. Mam obavu i z toho spolecneho bydleni, vsim ji zatezuju, jsem neschopna. Vidim na ni, ze ji brzo dojde trpelivost.

Muj pribeh na stranky urcite dat muzes. Sama vim, jak moc mi pomohl ten predchozi, od tve kamaradky. Nikdy drive jsem nepremyslela o tom, ze mam mozna nejakou PAS. (I kdyz vlastne... Kdysi mi to blesklo hlavou, protoze jsem mela takove typicke autisticke kyvave pohyby casu od casu, ale dokazala jsem se jich zbavit, kdyz jsem na to myslela. Potom ta obsese ohledne ritualu a veci...)

Promin, ze jsem zase napsala takovou litanii, je to pro me neskutecna uleva, kdyz tyhle veci muzu nekomu sdelit. Celou dobu se to v cloveku hromadi...
Moc a moc ti znovu dekuju, ze to ctes, ze mi odpovidas, ze me povzbuzujes.

To, co delas, ma urcite smysl. A velky prinos. Kdybych necetla tvuj blog, nikdy by me nenapadlo, ze tohle moje cele chovani a pocity mohou mit svuj duvod. Ja jsem ti opravdu moc vdecna.

Na konec chci podekovat tem, kteri meli odvahu a napsali svuj pribeh jako prvni. Moc jste mi pomohli. Ted doufam, ze zase nekomu pomuzu ja.

Kdyby mel chut nekdo napsat, nebo se na neco zeptat, Marci ma na me kontakt.