Se Šárkou na veterinu

Eliška jela na kontrolu s kočkama (na veterinu). Brala si kočár pro kočky a jednu přepravku. Prosila Šárku, aby jela s ní a pomohla jí s přepravkou.
Většinou ji vozím já autem, ale chtěla to tentokrát zkusit s kočárem....
Tušila jsem, jak to dopadne, tak jsem jí aspoň řekla, ať má s sebou nabitý mobil, kdyby něco, že pro ně dojedu.

Eliška přijela úplně zničená a plakala ještě dlouho potom.
"Musela" jsem ji vzít ven do obchodu, abych ji nějak rozptýlila,

-  "Nenávidím Šárinu. Nenávidím psychopaty.
Život s takovým člověkem nemá cenu. Chci umřít.
Kdo to má vydržet?!!!
Dělá mi ze života peklo na zemi!
Nevydržím to s ní. Chci, aby se odstěhovala.

Celou cestu skuhrala, nadávala, stěžovala si, nechtěla mi vůbec pomoct. Kočár i přepravku jsem tahala sama.
Pořád nadává, že ji všechno bolí, že je hrozně unavená, že jsou kočky strašně těžký, že je nenávidí, hlavně Lentilku.
- "Já tu odpornou hnusnou černou zmiji tahat nebudu "říkala Šárina.

Do přepravky kopala kolenem, pořád Lentilce nadávala: "Nečum na mě ty odporná hnusná černá cigánská zmije..."

Přetvařuje se.. strašně... nenávidím to....
....když se na nás někdo v autobuse zeptal na kočky, tak se usmívala a odpovídala, dokonce spisovně...nikdy nemluví spisovně, tak jsem nechápala proč to dělá!

Svoji sestru upřímně nenávidím. Nesnáším ji. Nechci s ní žít. Bojím se o kočky.
Nadávala celou dobu, že jsem ji donutila jet, že se mnou neměla jezdit, že by radši spala, že se mnou už nikdy nikam nepojede (díky BOHU) a pořád to opakovala dokola jako kolovrátek.
Nechtěla mi pomoct ani s kočárem. Musela jsem jednou rukou řídit kočár a ve druhé nést přepravku, myslela jsem, že umřu.

Mám prý doma zmiji, ohyzdnici, jepici, pijavici, hanbu, úchyla, hovna a prase...říká Šárina.
Néé. Já mám Lentilku, Bellu, Kasandru, Berušku, Péťu, Diega , Matýska a Sáru.
Jménem jim říká velmi výjimečně, většinou jim jenom nadává.
Kočky nenávidí a furt mi to dává najevo.

Mamí, CO mám dělat?!"