Potíže s usínáním....

Jenda v posledních měsících špatně a pozdě usíná.

Pokud ho přes den nic "neruší", žádné nadbytečné činnosti, výlety či lidé, tak usíná cca mezi 22.30 až 23.30 hod.

V sobotu to bylo horší. Po výletu do rané péče v Soběslavi měl Jeníček asi moc podnětů na "zpracovávání" a ještě v 0:30 hodin vylézal z postýlky a neustále se jako bumerang vracel z ložnice do obýváku...

100 x jsme ho odvedli zpátky, uložili, přikryli, dali dudlíka a on se zase 100 x vrátil....
Mezitím stihl nadělat spoustu nepořádku, rozházet hračky, knihy, korálky....

...x krát shodil peřiny a plyšáky z postele....

...schovával se pod postel...
...naházel hračky pod manželskou postel....

...rozlámal plácačky na mouchy....
...rozkousal hračky....

...nebo alespoň tloukl chrastítkem s rolničkami zběsile o zeď....

Já to jeho "chování" přes den přežiju, ale večer bych chtěla mít alespoň od 22 hodin klid...na relaxaci, na knížky, na úklid....
Alespoň chvilku mít klid jen pro sebe....

Když usne kolem 01. hodiny v noci, tak už nemám náladu na nic....

Ozdoba na tváři

Na sobotní odpoledne bylo naplánováno předvánoční setkání rodin ve středisku rané péče v Soběslavi.
Vzhledem k tomu, jak se Jeník za poslední měsíce zhoršil, neměla jsem vůbec chuť něco takové podnikat....

Když byl Jeníček malý, účastnili jsme se  přednášek, pobytů s handicapovanými dětmi a jejich rodiči, velikonočního nebo vánočního setkání častěji.
Ale holky se moc těšily. Pro ně je to oddychový čas, změna, milé vytržení z toho náročného stereotypu doma.

Tak jsem si říkala, že kvůli nim se přemůžu. :-)
Celý páteční večer jsem strávila tisknutím a laminací kartiček - stáhla jsem si z internetu logo Rolničky, foto místnosti, KDE budeme, našla jsem v počítači staré fotky z podobné akce....Vytiskla jsem Jeníčkovi všechny tety z rané péče....a s Eliškou jsme poskládaly příběh.... na který jsme Jeníčka předem připravily.

KDE to bude, KDO tam bude, ČÍM se pojede, KDO bude v autě, CO bude dělat v autě, co se TAM bude dít, jakou dostane odměnu, CO tam bude jíst....ap.  Nejvíc všechny děti potěšilo logo MC Donalda... ZA odměnu bude při cestě zpátky dětské menu od Mc Donalda.... Vždycky "vyskočím" z auta, doběhnu pro 3 dětská menu a zbytek cesty už je klid...dítka mají zacpané pusinky hranolkami....

Udělala jsem i různé cestovní proužky...jeden na cestu tam, jeden zpáteční, další na pobyt a jeden "náhradní" - kdyby tam Jenda nechtěl být - vzali jsme do kufru kočárek a pokud by se mu tam nelíbilo, byla v plánu procházka Jeníka s tatínkem...

Jenda příjemně překvapil, cestou TAM si s holkama "četl" obrázky ze své oblíbené zážitkové taštičky... Na kartičkách má nafocené situace - kde byl, co tam dělal apod. Tašku má cca od 2 let a má ji moc rád...(Tenkrát to bylo na doporučení z APLY, protože nemluvil....) Na základě obrázků se tehdy vlastně rozmluvil....

Po příchodu do střediska rané péče se bál a asi půl hodiny mi seděl na klíně a pozoroval "čilý ruch"...
Holky se vrhly na výrobu adventního věnce, vánočních ozdob, věnečku ze sušených jablíček a na zdobení piškotů čokoládou a lentilkami. Já jsem si s Jeníčkem vzadu četla obrázkové knížky a když se odvážil slézt mi z klína, tak jsme si hráli na zemi....

Asi po hodince jsme se přesunuli do tělocvičny, kde byli nachystaní dobrovolníci na hlídání dětí - Jenda byl nadšený z bazenku s kuličkama, z velkých míčů a holky z trampolíny, z rotopedu, z žebřin a podobných tělocvičných prvků....
Nenápadně jsem po chvilce zmizela na přednášku o relaxaci a Jenda byl hodinu spokojený v tělocvičně.
Pak přiběhl s řevem a chtěl okamžitě domů.

Tak jsme se rychle rozloučili a snažili se násilím obléct ječící a s námi se peroucí dítě.... Zápasili jsme s manželem s oblékáním Jendy oba dva a bylo to náročné, protože sebou mlátil a bránil se. Po 2,5 hodinách toho měl DOST.

Nechtěl jít do auta, nechtěl se nechat od manžela připoutat, tak jsem to zkusila já.... Mně se ho připoutat povedlo - za cenu nadávek, kopanců a  poškrábání na tváři....

Cesta k Mc Donaldovi byla náročná, ale hranolky a kuřecí nugety dětem zalepily pusinky a nakonec jsme v pořádku dorazili domů.

Bylo to prima odpoledne.
Popovídali jsme si se známými a chvilku si odpočinuli od dětí....
Jeníček mě příjemně překvapil tím, že zvládl takovou akci a škrábanec se brzy zahojí...

Sourozenci dítěte s autismem

Holky to mají s Jeníčkem těžké. Kolikrát je mi jich moc líto.
Chtěly by být se mnou v obýváku a ono to nejde. Často je vyháním k nim do pokojíčku (aby jim Jeník neubližoval) a strašně mě to mrzí.

Když si s nimi chci povídat, Jeník řve: "TICHOOO, nepovídeeeej...nic nepovídeeej!!!! apod.
Ta chvilka, než si udělají úkoly, je leckdy tak vyčerpávající.... Jenda do nich strká, tahá je za ruce, čmárá jim do sešitu.... a ony mu nadávají...

Šárka si občas zvládne udělat nějaký lehčí úkol sama ve svém pokoji, ale většinou potřebuje "nápovědu", a tudíž si úkoly dělá v obýváku.
Eliška je zvyklá psát si domácí úkoly  se mnou a do pokojíčku si je dělat "ani za nic " nepůjde...
Někdo by řekl, že jim můžu věńovat čas tehdy, až Jeník usne, ale Jenda usíná cca mezi 23. a 01. hodinou...a to už holky dávno sladce spí.

Snažím se vší silou, aby jim neubližoval, ale přesto se občas stane, že je praští, štípne, zatahá za vlasy....
Hlavně když přijdou ze školy, tak je  krize.... Před pár dny Šárka jen vešla a už ji Jenda vší silou praštil řetízkem od dudlíku...a jí vytryskly nejen nadávky, ale i slzy...
Co když se za chvíli bude bát přijít domů...co ji tam asi zase čeká?!

Nechci ani počítat, kolikrát se Jeník za den od Šárky dozví, že je "zlej a hnusnej..."
Což pro jeho sebevědomí asi taky není nic moc...
Holky se nemohou dívat v obýváku na televizi. Jenda jim do toho bud hystericky ječí nebo je bije...Jendovi běží pohádky celý den. Jen tu hodinku nebo dvě, které strávím s Jendou na procházce, tak mohou užívat celý dům plnými doušky - mohou se dívat na televizi, řádit v obýváku, tancovat, pozvat si kamarádky...

Když jdou holky na WC nebo se napít do kuchyně, at Jeník v tu chvíli dělá cokoliv (hra, TV), okamžitě činnost přeruší a řítí se na ně.... má poruchu pozornosti s hyperaktivitou a vyruší ho jakákoliv "maličkost"...

Přišlo mi, že těch negativních sourozeneckých chvilek začíná v poslední době nějak převládat, a tak se snažím o navázání lepších vztahů.... Je to teď plán číslo jedna. :-)
I kdyby to bylo pár minutek, tak díky Bohu za ně.... Přála bych si, aby holky věděly, že je Jenda hodný a citlivý kluk a že je má rád...a já vím, že je má moc rád, jen jim to neumí správně říct, naznačit...ani správně navázat kontakt....

A tak se nám povedlo, že si se Šárkou pár minutek modelovali, hráli si se slizem, s Eliškou po sobě házeli plyšáčkama na manželské posteli, šli na půl hodinky ven  nebo se váleli v bazénku s kuličkama a opravdu si to užívali.... Občas, sporadicky... se pár minutek dívají společně na pohádku.... Ano, jsou to výjimečné chvilky a trvají pár sekund nebo minut, ale i tak z nich mám radost...


Jasně, někdy se to nepodaří... něco vymyslíme a v důsledku to dopadne úplně jinak....Tak třeba:
Na konci ulice stojí kontejner na prázdné plastové lahve....
Ještě před půl rokem, před rokem...Jeník s holkama došel odnést lahve do kontejneru a teď? Bud jim utíká, zouvá si boty, lehá si na zem nebo běží prostředkem silnice.... Takže místo plánovaných 5 minutek klidu, kdy jsem si chtěla oddechnout, slyším řev na celou ulici a vidím Elišku, jak nese zuté uječené dítko v náruči domů.... a neví, jestli tam má ty boty nechat nebo ne....protože nazout si je Jenda nenechá a když ho položí na zem, tak jí uteče.... Akci "lahve" tedy zatím vynecháme...

A dokonce jsem Šárinku ukecala, aby šla s Jeníčkem na zahradu sbírat led... :-)
Kvůli tomu si nechal Jeník poprvé (tuto zimu) obléct zimní kombinézu. Sice v botaskách, ale s úsměvem na tváři strávil Jeník se Šárkou na zahradě asi čtvrt hodinku "ledové zábavy". Šárka lovila led v bazéně a Jenda ho pak s nadšením rozbíjel o zámkovou dlažbu...
A také si chvilku kopali do balonu.
Jeníček ten kontakt vydrží pár minut, a pak už zase začíná být agresivní, ale jsem vděčná za každou minutku, kdy se společně smějí a dovádějí....
Kéž by takových chvil bylo čím dál víc....

Nemáte někdo tip na knihu týkající se autismu a vztahů se sourozenci?

Seznamování se sněhem....

Jeníček dělá pomalé krůčky vpřed....

Sice zatím odmítá zimní kombinézu a zimní boty, tak nosí jen tepláky (pod to baby legsy) a botasky, ale aspoň jde ven....
Nejdřív nechtěl jít ven vůbec, ale nechal se "ukecat", že jeho oblíbená svíčka "chce jít ven".... :-)

Nejdřív zkoumal sníh jen z kočárku..... a odmítal si obléct rukavičky....
...sahal na kytičky a volal: "Níh tudíííí Jeníka" (sníh studí)....

....pak hledal, kde má auto světla.... :-)
...a nakonec se mu povedlo ujít asi 300 metrů pěšky!!!!

A dokonce strpěl asi 5 minut rukavičky na zmrzlých prstech.... Pak si vzpomněl, že je má na ruce a zase je sundal.... ale každý krok vpřed se počítá...každá minuta, kdy udělá něco, čeho se bojí,  se počítá....

Strašně se mu líbilo, jak sníh křupe pod nohama....
A závěr...?
Pokud nechodíme mezi lidi, tak mám hodného a usměvavého kloučka..... :-)

Strachy a úzkosti....

Měli jsme teď asi 2 týdny období velkých úzkostí, ale přijde mi, že je to zase malilinko lepší. Nééé že by se nebál, ale občas se dá zase přinutit k nějaké aktivitě.... i když jen sporadicky.

Asi 3 dny jsme nevyšli vůbec ven z domu.... "Bojím venku, bojím kočálku, bojím lesa, bojím pána, pán je zlej, bojím vítru (větru).... apod."
2 dny jsme nevyšli kvůli dešti a jeden den kvůli tomu, že padal sníh.....

Když konečně z nebe nepadalo nic, tak jsem se po 3 dnech vydali na procházku.
Jenda spokojeně seděl na kočárku...tedy až do chvíle, než jsme došli na náměstí.... no jo, nestíhám číst noviny, to je ono. Jinak bych věděla, že je tam akce - rozsvěcení vánočního stromu...
Jéje, to byl ale řev.... Jenda spatřil stánky (ano, ty tam přece normálně nejsou....) a už řval.... "Nepačí, to tam nepačííííí".... (nepatří)

"Moc lidí, Jeník bojí lidí...."
Na podiu děti zpívaly koledy.... "Jeník bojí lámusu..." (rámusu)
Říkala jsem si, že rychle prokličkujeme a zakoupím jen svíčky a adventní věnec....
Kde jsou ty  doby, kdy jsem vyráběla i 5 - 6 ks adventních věnců SAMA - na stůl, na dveře, pro maminku, do Dětského centra, do kostela apod....
Kde že....
Předloni jsem s bídou stihla udělat jeden a loni už jsem si ho vzhledem k akutnímu nedostatku času musela koupit.... A tak jsem si říkala, že si ho i  letos koupíme....
Lidí na náměstí zatím moc nebylo, ale i tak to Jendovi stačilo "ke štěstí".....

"Domů, domůůů, Jenda chce domůůůůůů" ....rozléhalo se celým náměstím....
Popadla jsem první věnec, který jsem viděla, ani jsem nepřemýšlela nad barvami a Jendovi jsem koupila 4 zabalené svíčky .... svíčky má totiž rád.... Koupila jsem je hlavně proto, že Jenda MUSÍ něco držet v ruce, jinak je "nervozní".

A za ukrutného řevu jsme prchali z náměstí pryč domů.... Když už se zdálo, že se řev pomalu utišuje, tak Jenda svíčky, které měl v klíně rozbalil, a jedna mu upadla na zem....

Já jsem si toho však nevšimla a co čert nechtěl, na svíčku jsem šlápla.... A pak už nebylo poznat, že šlo o svíčku..... To byla tragédie.
Řev nabral na ještě větší intenzitě...a já jsem pak celou cestu domů poslouchala, jak jsem "zlá a hnusnááá", protože jsem mu šlápla na svíčku....
A taky jsem zapomněla vzít na procházku sklenici na pavouky....tam mi to Jenda dával "sníst"....

Po necelé hodince ve školce....

Do školky chodí Jeníček 1x týdně na necelou hodinu.
Dojíždíme do speciální školky vzdálené asi 20 km.

Vzhledem k tomu, že Jenda usíná cca ve 23:30 hodin, tak se nám ráno nechce vstávat. Jeníček se pomalu a jistě zhoršuje. Přibývají strachy a úzkosti. Mám pocit, že už se bojí snad všeho. Lidí, hluku, na poště, v obchodě, deště, větru, sněhu, rukavic, šály, zimních bot, ale i některých scén v pohádkách....

Do školky jsem ho "normálně" vozila já.... Ale už 6 týdnů nemám auto, tak si půjčuji auto švagra....zachovala jsem Jendovi všechny rituály (a hračky), na které je  zvyklý a auto je naštěstí stejného typu i stejné barvy, tak nám to doteď docela fungovalo. Ale dnes to bylo horší. Napadl sníh a teplota se pohybovala okolo mínus 2 stupňů. Uprosila jsem manžela, aby nás ráno odvezl do školky jeho autem a jel do práce až po půl deváté. Švagr má na autě letní gumy! Přece nejsem kaskadér. Jinak bych musela školku zrušit.

Cesta tam v pohodě, půl hodinky si Jenda beze mě vydržel hrát s asistentkou. Pak tam přišla moc milá paní z SPC na "kontrolu". Chvilku jsme si povídali, ptala se, jak to Jenda zvládá, řešily jsme jeho úzkosti apod.
Po pár minutkách toho měl Jenda plné zuby a začal se válet po zemi: "Bojí, Jeník  bojííí"....

Věděla jsem to dopředu.... Snažila jsem se upozornit, že když tam vejdu, tak už si Jenda hrát nebude...Je zvyklý, že když přijdu, tak jde HNED domů.... Proto jsem chtěla, abysme si s tou paní z SPC povídali někde vedle v místnosti... no, nevyšlo to....

Do šatny jsme šli s řevem, do auta ho nesl manžel násilím, připoutat ho skoro nešlo, jak sebou mlátil a vzpouzel se...a celou cestu domů ječel jak siréna....
Tentokrát ho nezabavily ani jeho rituály v autě - pití a cereální tyčinka "s ježkem". Nechtěl NIC. A ječel.
Ještě nebylo ani 9 hodin ráno a já už jsem byla "vyřízená".
Kdyby nebylo školky, tak se možná ještě "válíme" v klidu v posteli...

Ještě doma se Jeníček dlouhé minuty válel s dudlíkem po zemi a po gauči....

Nezabraly dudlíky, oblíbená deka ani pohádka v TV.... Teprve až taťka odjel do práce a  Eliška zalezla do pokojíčku, tak se po pár dlouhých minutách konečně zklidnil....

Bylo mi ho strašně líto. Zvládne ve školce v pohodě 1/2 -3/4 hodiny. Pokud nejsou žádné změny. Hodina už je na něj moc... Sice tam bylo jen jedno dítě, ale příliš moc dospělých.... učitelka, asistentka, paní z SPC a já.... Jeník má nejraději, když je na něj 1 dospělý, víc už většinou nezvládá....

Zarazila mě paní z APLY, která mi nedávno řekla, že bysme měli pobyt ve školce prodlužovat!??
Za prvé to nejde...asistentka má na Jeníka jen hodinu, pak má další dítě (je to tak domluvené na celý školní rok)...a i kdyby to šlo, tak bych do toho nešla já. Vidím, jak to Jeník nezvládá.... a jak na něho působí necelá hodina. Třeba za půl roku, za rok bude líp..... Nechci ho nutit násilím.

Dokonce přemýšlím o tom, že možná školku přes zimu zruším úplně.... Až napadne víc sněhu, budu se bát jezdit autem... Jenda to tak brzy ráno nezvládá, musím ho budit ráno kolem 6:30 h (po 7 hodinách spánku), vadí mu zima, tma, sníh....nechce se oblékat, nechce chodit po mokré zemi.... Nějak je zbytečně moc stresu naráz.... A jen kvůli tomu, aby se na 45 minut integroval do společnosti, kde je 1-5 dětí...?
Kdybych věděla, co je správné...
A zase bysme začali s docházkou až na jaře.... Uvidíme. :-)

Asi dám na rady svého srdce... dokud to půjde, tak dojíždět budeme, pokud to nepůjde, tak na pár týdnů či měsíců školku vynecháme.... Pozitiva musí převažovat nad negativy. Jinak nám to zatím přináší více stresu než užitku.

Změna....

Když jsem v lednu 2010 zjistila, že můj syn má PAS (poruchu autistického spektra), měla jsem "potřebu" o tom s někým mluvit....  Bohužel, nebylo s kým....
Moje manželství trpí "poruchou komunikace" a koho jiného zatěžovat svými problémy?
A tak jsem začala "psát"....JEN TAK - SAMA pro sebe - do šuplíku. :-)
Občas jsem nějaké povídání poslala své internetové kamarádce a ona je začala publikovat na svých stránkách: http://www.mitasek.estranky.cz/clanky/amelie-pise
Po uplynutí několika měsíců mi přišlo, že ji tím moc zatěžuji a udělala jsem si vlastní stránky Amelie píše:
http://www.auticekjenicek.estranky.cz/clanky/jenicek/
...Naivně jsem si myslela, že natrvalo. Ale po pouhých 4 měsících asi došla kapacita....Nejdou mi do textu vkládat fotky a po telefonu mi bylo sděleno, že mám platit cca 500 Kč za rok, a pak to zase půjde. Jasně, mohu tam psát dál, ale bude to "ono"? Bez fotek?
Vzhledem k tomu, že šetřím každou korunu, rozhodla jsem se (s těžkým srdcem) udělat další ZMĚNU. A zase doufám, že je poslední.
A tak vás touto cestou vítám na nových stránkách o svém synovi....
Snad mi zachováte přízeň.
Vaše Amelie

Jak jsme reklamovali boty....

...je to asi 3 týdny, kdy jsme se o víkendu vypravili do města vzdáleného asi 30 km reklamovat boty. Tatínkovy boty....samozřejmě.
Jenda ty své nové botasky ani po 4 měsících neobul....

Tudíž jsou stále výstavně krásné, neokopané, zkrátka jako "nové".
Jejich funkčnost jsme zatím neměli možnost vyzkoušet. A vzhledem k tomu, že venku sněží, tak už je asi nevyzkoušíme. Předpokládám, že na jaře bude mít Jeník jinou velikost....

Na ten víkend jsem NIC neplánovala. Tedy snad JEN procházku Jeníka s tatínkem. :-)

Jenže tatínkovi se zdálo, že je Jenda doma moc rozjívený a procházet se po místním maloměstě ho moc nebaví.... Nejdříve pronesl dotaz: "Co s ním budeme dělat (do 23 hodin než půjde spát) ?"

Musela jsem se smát...vidí ho pár hodin o víkendu a už neví, co s ním.... :-)

A že já jsem s ním 24 hodin denně už skoro 4 roky... to asi nevidí. Já k tomu musím zvládnout domácnost, vaření, pečení, úkoly s dětmi, nákupy, apod.
A dostal pro mě "nepříliš dobrý" nápad....
" Pojedeme na výlet...."
Výlet? S Jeníkem???!

"Ale já si myslím, že byste se mohli jít podívat třeba do lesa...." vypadlo ze mě.
Vzhledem k tomu, že o můj názor tu většinou nikdo nestojí, zvítězila varianta číslo jedna.....


Reklamace bot.
O cestování s Autíkem jsem už psala, tuhle část "hororu" tedy vynechám.
Vešli jsme do obchodu, lidé téměř žádní. Super.
Manžel šel k prodavačce u pokladny.

A Jenda? Když jsem viděla, že v obchodě je zapnutá televize, tak jsem chvíli tajně  doufala, že si sedne na židličku a bude se dívat na pohádku.....Hahaha.... Copak mě ty iluze o hodném, sedícím, poslouchajícím dítěti nikdy neopustí?

Byl jak neřízená střela.


Vletěl do obchodu, chvíli lezl po čtyřech, pal lítal jak ďas a shazoval boty nebo vyndaval z regálu celé krabice s botama....

Když jsem ho okřikla a znovu se snažila narovnat na poličku vystavené boty a uklidit vyndané krabice, utíkal na druhý konec obchodu a ve svém záškodnictví pokračoval..... takové rychlosti, s jakou "pracuje",  by byl asi málokdo schopen.....

Předpokládám, že jsme v obchodě nebyli ani 5 minut....
Nikdo cizí na Jeníka nepromluvil a přesto jsem byla za těch pár minut totálně KO.


Manžel nepochodil....Nedávno si koupil drahé boty, ale "zapomněl", že s botama se nechodí ven.... hahaha a kam si je asi koupil, že????
Prý je to vždy na přiloženém papírku u bot napsáno...ale papírek manžel vyhodil a nečetl. Nekupoval si "bačkory", ale na první pohled "venkovní" boty na cestu do práce.

Když s neochotnou prodavačkou debatu skončil a viděl Jendu a tu spoušť, kterou za pár minutek nepáchal, dostal "šok" a táhl řvoucího a nohy podlamujícího Jeníka násilím ven....

Někdy to vypadá, že to dítě týráme, ale nejsem si jistá, zda on  (ač asi neúmyslně) netýrá nás.... Já vím, že za to nemůže, ale někdy mě ta fráze vůbec neuklidňuje....

Násilím - asi na třetí pokus - připoutal vzpouzející se dítko do auta a stihl mu pořádně vynadat (nééé, že by to mělo nějaký výchovný efekt), ale proto, že ho Jenda praštil, až mu spadly brýle za x tisíc.... naštěstí do auta, tak se nerozbily...

Aby toho nebylo málo, zastavili jsme ještě u nedalekého supermarketu - koupit Jeníčkovi plenky a čerstvé pečivo....
Bylo vidět, jak na tuhle situaci manžel není zvyklý..... Nechtěl vézt na košíku řvoucí  dítě, protože jsme "poutali pozornost", tak Jeníka vyndal.... Super nápad....Jenda si se řevem lehal na zem, nechtěl se zvednout...a lidé se svými košíky nemohli procházet....

O řevu ve frontě u pokladny raději pomlčím...

A tak doufám, že až příště bude chtít manžel reklamovat boty nebo nakupovat, že dá alespoň někdy na radu manželky a dojde si do obchodu v klidu sám.... :-)
(Nebo může dát manželce kartu a pustit ji do obchodu samotnou... a mezitím vzít Jendu do lesa....  To byl vtip, samozřejmě)
Ale vlastně si nejsem jistá, že se poučí....
Ani u Jeníka se o poučitelnosti mluvit nedá....
Omlouvám se za kvalitu fotek, ale při té rychlosti (Jeníka) neumím fotit...

Canisterapie a rotvajler

Nedávno jsem napsala článek do místních novin.
"Donutily" mě k němu reakce lidí v obchodech a na poště.

Jen tak. Jako osvětu o tom, že autismus "vůbec" existuje.
Možná jsem měla chuť vysvětlit lidem, že můj syn není "nevychovaný spratek", ale chytrý a citlivý chlapeček,  který nemůže za to, že mu byla do vínku dána porucha autistického spektra.

Nečekala jsem žádnou reakci, natož pozitivní....
Když noviny vyšly, tak mi napsala kamarádka, jestli jsem četla ohlas na své povídání.

Ne, nečetla.
Noviny sice jednou za 14 dní koupím  - s vidinou, že si je NĚKDY přečtu, ale většinou se k nim nedostanu....
Napsala mi stránku a já jsem si cíleně přečetla jen ten jeden článek.... o canisterapii.

"Léčbu psem" provozujeme už několik let - našeho maltézáka jsme pořizovali před 6 lety Elišce na radu psycholožky.
A Jenda Betynku miluje, i když jí to občas dává najevo "zvláštním" způsobem - honí ji po zahradě s klackem, tahá ji za ocásek, vyhání ji z boudičky apod. Ale také jí hází její hračky a volá:
"Pines, Bety, pineeeees" (přines). Hází jí piškoty a granule po celém bytě a Betynka běhá, skáče a hledá je všude možně ...a vím, že jim to oběma dělá radost.

V tom článku byla zmínka o canisterapii se 2 psy - rotvajlerem a americkým pittbulem. V první chvíli ve mně úplně hrklo.
Cože? Tohle že jsou psi na canisterapii?

Můj laický pohled na tahle 2 plemena... ??? Řekla bych, že jsou to "zlí psi" - zrovna ti, o kterých ve zprávách občas slyším, že kousli dítě....???
Mám Jeníčka moc ráda. A představa, že by dělal těm psům to, co provádí chudince Betynce...??? Vždyť by ho museli kousnout....!?


V první chvíli jsem tu myšlenku úplně zavrhla. Rotvajler a pittbul? S Jeníkem? Nikdy!
Pak se mi to rozleželo v hlavě.

Měla bych alespoň poděkovat za nabídku "možné spolupráce"....
Sedla jsem k mailu, prohlédla jsem si fotky psů, osvědčení o výcviku, o složení zkoušek u zkušebních komisařů....

Ale pořád jsem váhala. Nabídku mi učinila slečna z Ochrany fauny, kam s Jeníkem nosíme kaštany a žaludy, a kam se rádi chodíme dívat na zvířátka.... tak snad ví, co dělá.... :-)
Říkala jsem si, že se tam zkusíme jít alespoň zeptat.....
První návštěvu jsem však naplánovala na deštivý a upršený den... Nějak mě to počasí neposlouchá a nenechá si ode mne poroučet.

Vešli jsme do areálu Ochrany fauny a Jenda spustil řev.... Nechtěl se dívat ani na lišku, na sovy ani na vydru...
Když přišla slečna se psem, tak se Jenda vehementně dožadoval do mojí náruče.
Myslela jsem, že to budeme muset vzdát... Chvilku jsem ho nosila kolem klecí a myšlenku na "kávu a povídání uvnitř"  jsem vzdala.


Pes běhal sem tam, nosil šišky a klacíky a tím si Jendu získal. To jsou přece Jendovy oblíbené "hračky".
Sice se zpočátku bál k pejskovi přiblížit, nechtěl zvednout šišku ani ze země, natož si ji od slečny vzít....Ale postupně se "otrkal", bral si šišky ode mne a házel je pejskovi.... a nakonec si ani nevšiml, že jsem poodstoupila o pár kroků dozadu a on si bere šišky od "cizí slečny".

A dokonce "zapomněl", že PRŠÍ!  :-)
Když zjistil, že stačí hodit šišky na jinou stranu, čímž vyplaší  2 čápi a také nějaké ptáky... a ti začnou mávat křídly, tak jeho radost neznala mezí....
Skákal na místě do výšky a radostně třepal ručičkama....

BYLO na něm vidět, jak je ŠŤASTNÝ. Smál se s otevřenou pusinkou a poskakoval radostí.


Když jsme odcházeli, tak dokonce pejska pohladil (udělal "malá malá") , což do té doby odmítal. Bál se.
....a nakonec řekl pejskovi AHOJ (když jsem mu to připomněla).
A to je co říct...Třeba paní učitelky ve školce nezdraví, babičku vlastně taky ne, ....

Večer jsem o tom přemýšlela a vytryskly mi slzy do očí. Nedávno byla někde anketa: "Je vaše dítě šťastné"??? Já to nevím...
Doufám. Pevně doufám, že snad... občas... ano...
Často si tím ALE nejsem jistá. Ať dělám, co dělám, někdy mám pocit, že nedovedu svého syna udělat šťastným. Takhle krásně štastně už dlouho ručičkama "netřepal"...
Jakto že mu "nějaký rotvajler" udělá víc radosti než maminka, tatínek nebo ostatní členové rodiny?
Občas se vynoří otázky:  "Dělám dobře, když ho nechávám v blízkosti rotvajlera? Opravdu se mu nemůže nic stát?"
 V koutku duše o něj mám hrozný strach....


Ale i tak díky Bohu za podobné lidi jako je slečna z Ochrany fauny, které není lhostejný osud "spoluobčanů".
Díky Bohu za lidi, kteří jsou ochotní zdarma věnovat svůj čas dítěti s handicapem...
A díky Bohu za pejska, který dovede rozesmát jednoho malého Autíka a vnést do jeho života radost  a štěstí....