Včerejší kontrola na ORL

Včera jsem zvládla svou první delší jízdu novým autem.
Bála jsem se. Prosila jsem manžela, aby nás odvezl na kontrolu s Jeníkem, ale on nechtěl.
Vím, že musím překonat svůj STRACH. Kde jsou ty doby, kdy jsem jezdila sama s holkama na Moravu nebo za kamarádkou do Bruntálu... To už bych si dnes netroufla.

Ano, po více jak 3 měsících mám zase auto, hurááááá.
Je to autíčko "jako tavička" (travička), jak říká Jeník.
Naší žádosti o příspěvek na pořízení motorového vozidla pro zdravotně postižené dítě bylo na úřadě díky Bohu vyhověno...a tak jsme měli počáteční investici - 100 tisíc Kč. A díky vrácení DPH (cca 40 tisíc) bylo auto tedy o 140 tisíc levnější. (Podrobnosti by věděl manžel.... finance se mě v naší rodině moc netýkají)
Zbytek do celkové částky budeme 3 roky splácet.

Zase jezdím na nákupy a už nevláčím těžké tašky zavěšené na rukách a dítě na kočárku před sebou...Pryč jsou tašky zařezávající se do rukou, které visely na mém zápěstí cestou z nákupů....
Školku na únor jsem kvůli nemocem zrušila, ale už se s Jendou těšíme na jaro - na výlety do APLY, do školky, na ranou péči ap.

Včera ráno jsme tedy jeli 20 km na kontrolu do nemocnice.
Teprve za jízdy jsem přišla na to, že neumím zapnout rádio ani pustit mlhovky..naštěstí nebyla mlha. :-)

Byli jsme objednáni na 8:30 h. Od auta šel Jeníček pěšky!!!!!
Došli jsme do čekárny cca v 8:25 h. Jenda si sedl na židli a díval se po asi 3 dospělých lidech.... vyplazoval jazyk na nějakou starou paní, ale vcelku byl 10 minut v klidu.
Pak přišly s rodiči asi 3 děti a situace zhoustla... "Bojím kluka, bojííím".... Potichounku pokňourával a dalších 10 minut děti pozoroval z mého klína....
Nechtěl na zem, odmítl si dojít pro knihy, které ležely na stolku, odmítl si hrát s autíčkem, které jsem vyndala z krabice, která v čekárně byla....
Pak už zahazoval svého plyšového pejska Ňunánka a opakoval svou echolálii: "Jeníkovi je zima, Jeníkovi je zima"...."Jeník chce domů..."

Říkala jsem si, že ještě chvíli a skončí to špatně....
Ale díky Bohu se otevřely dveře ordinace a Jenda byl na řadě...
Ouška jsou v pořádku, kapky už kapat nemusíme a za týden zase na kontrolu.

Pak už toho měl Jenda dost...
A poznám to tak, že "nechodí" - podlomí se mu nohy a válí se po zemi....
Posadila jsem ho na připravený kočárek a jeli jsme...Cestou z areálu nemocnice jsem se stavila v nemocniční lékárně - pro bonbonky s hroznovým cukrem a pro Nutrolin B - Jenda se u  pultu svezl z kočáru na zem, tak jsem sbírala dítě a Ňuňánka ze země.... A to byl připoutaný - má takovou sílu, že přetrhl pásy...Tak nás bude čekat časem ještě návštěva u čalouníka, který nám to opraví.
Vím, čekat ve frontě není Jeníčkovo "hobby"...

Cestou domů v autě "nevýchovně" pojídal bonbonky...

Myšlenky jako..."Co kdyby mu to náhodou zaskočilo??"... jsem neřešila....
Sice jsme stavěli asi každý kilometr nebo dva...a já jsem měla chuť ho chvilkama přetrhnout jak hada...

Ale Jenda přece nemohl za to, že ve dveřích není zamáčknutá dětská pojistka...a že maminka to neumí....a nemá v autě šroubovák... Takže se celou cestu zpátky "bavil" otevíráním dveří....

Nakonec jsme to zvládli. ...a jak krásně.
Ještě mám v živé paměti naše loňské návštěvy u doktorů.... Třeba  květnovou návštěvu na genetice, kdy Jenda řval jak na lesy v čekárně, i když se na něho nikdo nedíval a nikdo na něj nemluvil.....Pamatuji si, jak jsem z něho ani násilím nesundala bundu, jak lezl po zemi po čtyřech a strašně plakal....
 A jak třeba v září na neurologii tak strašně řval, že nebylo slyšet vlastního slova, jak mě tahal za svetr a jak jsem ho násilím táhla ven z auta i do čekárny......
Na to jsem nezapomněla....
Jenda to tentokrát zvládl v pohodě, bál se, ale zvládl to.
Je to můj šikovný a učenlivý chlapeček.