Když potkáme sestry...

Když jsem před rokem začala psát blog, bylo to proto, že jsem o TOM neměla s kým mluvit.
Něco nás izolovalo od světa a teprve v lednu loňského roku TO dostalo název: Porucha autistického spektra.

Nebylo s kým o tom mluvit, a tak jsem začala psát: Nejdřív jen sama sobě - do šuplíku, později mě kamarádka Bára přemluvila, ať to dávám na internet....
Postupem času se z toho stalo moje "hobby". 
Knihy a psaní...moje "lásky". :-)

Jsem ráda, že alespoň touto cestou mohu vnést povědomí o AUTISMU mezi lidi.
Za více než rok boje s diagnozou jsem zjistila, jak ani kdejaký lékař nebo psycholog nemá o autismu moc velké znalosti....Prý: " Jenda není autista, protože mluví".. nebo "nemůže mít autismus, protože vám sedí na klíně...."....Ano, seděl  mi chviličku v ordinaci na klíně, ale JEN proto, že se doktorky bál....

A ted po roce na blogu rekapituluji....
 Jsem šťastná, že své zápisky mám...
Když mám někdy krizi a mám pocit, že to nemá smysl, že se Jenda nelepší, tak stačí najít starší články a vidím tu neuvěřitelnou změnu.... Změnu k lepšímu.

Tentokrát chci napsat o vztahu sourozenců na procházce....
Když byly letní prázdniny, zkusili jsme jít párkrát s holkama na procházku. Nešlo to. Byl to boj. Hlavně na Šárku byl Jenda jako vysazený....

Pamatuji se, jak se v parku otočila a šla raději zase domů.... Jindy jsem jí dala peníze, ať jde napřed nakoupit. Společně to nešlo. Jenda byl zvyklý na procházky ve dvou a špatně tu změnu snášel.

S Eliškou to bylo trošku lepší.
Když jsme byli na procházce a potkali jsme Šárinku, jak jde ze školy, Jenda jí nadával a snažil se ji mlátit třeba  kšiltovkou....

Postupně jsem se snažila, abysme holky na procházce raději nepotkávali.... Přece jim nenechám ubližovat a nadávat...

Pár měsíců jsem Jendu nechala "odpočinout"...a doufala jsem, že zapomene nevhodné rituály. Potom jsme  pomalinku  zase začali holky  "potkávat"...

Nejlíp nám to procházelo, když měl Jenda "něco" v ruce - párek v rohlíku, zmrzlinu, lízátko...a soustředil se tudíž na "něco jiného".
Nedávno jsme potkali holky, jak jdou od autobusu - nejen Elišku se Šárkou, ale i jejich kamarádky - Helenku s Bárou....

Jenda je zná, protože k nám dlouhé roky chodí na návštěvu, nejsou tedy "cizí"....

A Jenda šel chvilku vedle Šárinky nebo kousek za ní... 
Byla jsem šťastná...Moje dítě se zapojilo "do kolektivu".... celkem 6 lidí a pár desítek, možná stovek... klidných metrů...

Se Šárinkou za ruku nepůjde, ale nebije ji a to je super úspěch...
K Elišce se klidně připojil a dokonce s ní šel kousek i za ruku....

Není to tak vždycky...
Někdy má Jenda špatnou náladu a do holek strká, nadává jim.... a to pak holky pošleme raději "napřed"....

Samozřejmě je Jenda raději, když jdeme na procházku jen sami dva, ale občas zvládneme  potkat i jeho sestry, aniž by došlo k nějaké "kalamitě"...
Po roce dřiny a nácviků ....Jenda musí dopředu  vědět, že je potkáme, KAM půjdeme a CO bude dělat doma.... a pak to většinou zvládne....

A věřím, že nám to půjde čím dál lépe....