Babička pije kávu a Jenda jí říká:
"Pij... dělej, děleej...lichle... lichleeee"
- "Nemůžu, je to horký, to bych se opařila."
- "To nevadí...."
Den předtím jsem dodělávala s Eliškou druhou fotoknihu a v malém prostoru v pracovně jsem se o praštila loktem o skříňku.
Zavřela jsem očí, zkřivila jsem obličej bolestí a tichounce jsem kvílela.... Jen jsem Elišce řekla, že jsem se praštila do brňavky, aby chvíli počkala..
A Jenda? Ten se chechtal, až se za břicho popadal, když viděl, jak se zkřiveným obličejem syčím bolestí.
Podobně se mi smál pár týdnů po prodělané trombóze, když jsem si navlékala zdravotní punčochu na nohu, kde jsem měla poškozené nervy a nesnesla jsem ani lehounký dotek, natož navlékání punčochy.
(empatie nula)
Babička jedla palačinky a Jenda ji nedočkavě pobízel, aby jedla rychleji a mohla si jít k němu zase sednout.
Neumí si hrát sám.
Babička mu řekla, že to nesní všechno. Měla před sebou totiž celou mísu palačinek.
Jenda říká: "Sněz to všechno."
- "To by mi prasklo bříško", říká babička.
"To nevadí"... odpověděl Jenda.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, nepište mi nechutné, vulgární a urážlivé komentáře, já vám je také nepíšu.
Byla bych vám vděčná, kdybyste se podepsali, občas nemám chuť zveřejňovat anonymy.