V knihovně

Včera byl hektický den a Jenda ho zvládl s přehledem.
Velmi příjemně mě překvapil a vlastně jsem žasla nad těmi pokroky.

S dobou před rokem či dvěma se to nedá srovnat.

Dojeli jsme na parkoviště a dál jsme šli PĚŠKY. V poslední době většinou nemusím brát kočár. Zdá se, že kočárek už brzy nebudeme (vůbec) potřebovat.
Nejdřív jsem mu dávala na výběr, jestli chce na procházku kočár, Betynku nebo odrážedlo, ale teď už nic neříkám a jdeme bez kočáru.

Ve zdejší knihovně jsme byli poprvé. Mají to tam moc hezké.
Náš iPad se několik dní odmítal připojit k WIFI a na zákaznické podpoře Applu mi poradili zkusit se připojit k jiné wifině.
Bylo potřeba přijmout nějaké nové Podmínky a ujednání... Doma to nešlo a tak jsme šli do knihovny.

Sice jsem Jendovi vzala jeho iPad, ale bavil ho asi půl minuty a pak už chtěl jít domů.
Naštěstí tam bylo málo lodí. Sedli jsme si ke stolu na druhém konci místnosti, kde poblíž nikdo nebyl.

Jenda byl vcelku hodný, jen pořád dokola opakoval své echolálie:
- "Nečuchla si lampa náhodou? Nečuchla si lampa náhodou?
Nečuchla si lampa náhodou?
Pan zadeček nemá svůj keksík.
Ponožka krká, ponožka krká....
Nečuchla sis náhodou? Nečuchla sis náhodou? Nečuchla sis náhodou?
Nečuchla sis náhodou? Nečuchla sis náhodou? Nečuchla sis náhodou?
Máš si čuchnout...
úle úle úle úle úleéééé úleeééé úléééé
Tak jedem?
Tak jedem domů?
A teď sis čuchnul...
Teď sis nečuchnul... tak si máš čuchnout....
Nečuchla si lampa náhodou?
Tak jedem konečně domů?..."
Naštěstí to bylo jen pár minut a podařilo se mi mírnit jeho hlasitost.

Byla jsem ráda, že poblíž nikdo nebyl a nemusela jsem NIKOMU nic vysvětlovat.
Pryč jsou ty doby, kdy jsem se styděla za chování svého dítětě. Dnes jsem byla na Jendu pyšná, co všechno zvládl.

Chvíli se schovával pod stůl, chvíli si dával čepici na hlavu...

...chvíli poskakoval, ale žádné výtržnosti netropil.

Při poskakování pozoroval a počítal světla...

...a těšil se domů.
Cestou jsem mu řekla, že autíčko potřebuje přezout gumy. Stavila jsem se v pneuservisu nedaleko našeho bytu a poprosila jsem ne moc ochotného pána o přezutí na zimní pneumatiky. Jenda do servisu nechtěl, raději počkal v autě, tak jsem to šla vyřídit sama. Když se mi podařilo pána ukecat, tak jsme šli s Jendou pěšky domů. Máme to asi pět minut cesty. Ještě jsem chtěla něco koupit v obchodě, který jsme měli při cestě, ale to už Jenda nedal.
Pro auto už jsem šla sama. Jenda měl štěstí, že se vrátila Eliška ze školy.

A tak Jenda zvládl dvě akce v jedno odpoledne a bez řvaní. To by dřív bylo nemyslitelné.