Krásy přírody

Včera Jenda nebyl ve své kůži.

Už doma si okusoval ruku....

A nechtělo se mu plnit úkoly.

Na důvod jeho špatné nálady jsem nepřišla.
Ale snažila jsem se to respektovat.

I procházka byla zvláštní, úplně jiná než obvykle.

V jiných dnech byl vždy neměnný scénář... Jenda pobíhal od lampy k lampě, ušel pěšky alespoň půl kilometru, sledoval čísla na lampách a na autech....Ve městě dostával lízátko a hranolky a zbytek cesty domů býval připoutaný na kočárku, aby neutekl....

Ale včera ne...
Seděl jak zařezaný a odmítal udělat jediný krok pěšky.
A zase jsem si říkala:
"Ty stejně nevíš, co chceš.... když to dítě utíká a zdrhá, tak chceš, aby sedělo na kočáře...a když sedí na kočáře, tak se zase divíš, proč nechodí a přeješ si, aby udělal alespoň pár kroků..."

Věděla jsem, že za těchto okolností nemůžeme na hřiště a ani na nákupy.
Cestou jsme pozorovali přírodu.
Ukazovala jsem mu květy magnólie...

pampelišky...

sedmikrásky...

narcisy...

tulipány...

modřenec...

macešky...

zlatý déšť a různé dopravní značky...

kopřivy...

Říkala jsem mu, jakou mají kytičky barvu, že kopřivy pálí, rozlišovali jsme pojmy jako krátký a dlouhý stonek, pálí a nepálí, nahoře a dole, před a za, vlevo nebo vpravo...

Vím, že mě často nevnímá a občas mám pocit, že trpím samomluvou a že to nemá smysl, ale to jsou jen takové prchavé okamžiky, které po pár vteřinách zase mizí.

Doufám, že mu v té jeho "hlavičce makovičce" sem tam něco zůstane.

Zatím neumí odpovědět na otázky typu: "Jak se jmenuje kytička?" nebo "Co to je?" (když ukazuji  na nějakou kytku)... i když vím, že to ví...
Má rád šišky... a tak ho občas nutím "zvednout" hlavu a podívat se vysoko na strom...

Neustále mám v paměti, jak jsem svému dítěti neuměla ukázat, KDE JE např. LAMPA.
Kdybych mu zvedla jeho hlavu svojí rukou, dostal by záchvat vzteku, že na něj sahám....

Jenda zpočátku nechápal, KAM ukazuji.
Nacvičit "ukazování" nám trvalo velmi dlouhou dobu.

Někdy je to lepší a Jenda sleduje směr mé ruky, ale včera to nebylo ono...
Občas mi přišlo, že je "MIMO" ...a někdy až na páté zavolání se zase vracel na zem z té své "začarované" planety....

Často se mi  povede až na několikátý pokus upoutat jeho pozornost.

Když Jenda "chce", tak pozná břízu.
Ale musím dávat pozor na správně volenou otázku...neptat se - "Jak se jmenuje strom?" nebo "CO to je?" ...ale říct třeba: "Jeníčku, kde je bříza? " A když má dobrou náladu, tak mi ji prstíkem ukáže. Když dobrou náladu nemá, tak dělá, že mě neslyší.

Jiné stromy sice pojmenovávám, ale asi je mu to zatím jedno...  pojmy jako smrk, borovice nebo modřín mu nic neříkají, ale přesto mu je na procházkách ukazuji.

Raději by se zajímal o stožáry, lampy, kanály, klacky.... o čísla... a kladl by stále dokola tytéž otázky.
Jenže mě někdy unavuje odpovědět postopadesáté během půl hodiny na tentýž dotaz.

Ze všeho nejraději má zvířátka...včera jsme viděli pejsky, kočičku, slepice, mravence, holuby a kosa... a to je hned vidět plamínek zájmu v jeho očích.

Někdy je na něm vyloženě poznat, jak je naštvaný, když ustoupím pár kroků z naší naučené trasy a ještě mu chci ukazovat kytky nebo stromy, ale mně to nevadí... Každý den se nenápadně  snažím něčím nabourat ty jeho zažité stereotypy a rituály.

Ani mi tentokrát neutíkal, když jsme se blížili k domovu.
Neudělal jeden jediný krok na silnici ani na zahradě.
 Když jsem ho chtěla sundat z kočáru, tak opakoval stále dokola: "Bojím hahady, bojíím hahady"... (zahrady) a z kočáru slezl teprve v chodbě...
Doma si okamžitě sundal čepici i boty...a svoje "kočárkové" poklady si srovnal do řady...

Nechyběly pampelišky, prázdný obal od lízátka, oblíbený jahodový Brumík a pes Ňuňupes"...

A tak jsem zvědavá, v jakém duchu se ponese další procházka...