Jen jedno razítko

Potřebovala jsem razítko od dětské doktorky na nějaký formulář pro Šárku.

Normálně, poučena mnohými záživnými situacemi s Jeníčkem,  vždycky čekám, až přijede moje maminka a pohlídá Jendu, tentokrát to bylo narychlo a nechtěla jsem maminku obtěžovat a nutit ji jet sem autobusem.
Je to 20 kilometrů, ale výlet pro ni pomalu na celý den.

A ani jsem nevěděla, jestli má čas...

Naivně jsem si řekla, že to s Jendou přece zvládneme.
Zvládli jsme horší věci.

Plán tedy byl - razítko u dětské doktorky, pak odevzdání suchého pečiva v Ochraně fauny...a pokud se zadaří, tak zakoupení Actimelu pro Jendu...jeho ranní rituál. Bez mlíčka by nefungoval...

Jenže stačilo říct, že pojedeme k doktorce a byl oheň na střeše.
Jenda plakal. Stále dokola si mlel tu svou echolálii: "Jeník nechce léčit, Jeník nechce léčit... Jeník nechce léčit!!!"

Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že na něj paní doktorka nebude sahat...že mi  dá JEN razítko na papír a zase půjdeme...

V autě řval jako siréna.
Z auta jsem ho vytáhla násilím.

Pryč jsou doby, kdy jsem způsobně čekala v čekárně, až na nás dojde řada.
Paní doktorka je moc hodná a třeba pro předpis na pleny už ani nechodíme, jen jí napíšu mailík a sestřička nám předpis zanechá v lékárně... Minulou kontrolu s ouškem po zánětu středního ucha absolvovala paní doktorka u nás, nikoliv my u ní v ordinaci...


Po příchodu do čekárny jsem ihned zaklepala na dveře ordinace.
Bojím se ohlédnout a podívat se do tváře přítomných rodičů, ale dnes nechci nikomu vysvětlovat, že to ječící dítě válející se po zemi není rozmazlený fracek, ale můj handicapovaný syn...

Jenda pláče a i těch pár minut, kdy si ho paní doktorka nevšímá, je pro něj zdrojem stresu.

Vyzbrojena razítkem proběhnu s omluvou čekárnou a zavírám za sebou dveře...

Uff, to by bylo...
Nemám ráda adrenalinové "sporty" a poslední rok a půl zažívám adrenalin skoro každý den...

Jenže Jendu už neposlouchají nožičky...
Švihne sebou na zem...a ječí....

Před dveřmi stojící tatínek čekající na nějakou maminkou s dítětem se nenápadně posunul za vrátka o pár metrů dál....

Zvedám Jendu, odnáším ho do auta...a  mezitím mi padá kabelka na zem....
Když vřeštícího Jeníka připoutám do autosedačky, vidím ve zpětném zrcátku, jak se onen tatínek vrátil na své místo u dveří...

Fajn..že by se nás chudák bál??
Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, jaký je na nás pohled "z druhé strany"...
A raději se nad tím ani zamýšlet nebudu. Myslím, že by mi to na náladě nepřidalo.


Říkám Jendovi, že odvezeme suché pečivo do Ochrany fauny.
Následuje další hysterický jekot a opakující se věty: "Jeník bojí vydly (vydry)"....
"Jeník bojí vydly"...
"Jeník bojí vydly"...

Vím,  a proto říkám, že... "Jeník počká v autě".

Jenda o sobě mluví ve 3. osobě... "Jeník počká, Jeník udělá..."
Aby mě pochopil, musím i já použít 3. osobu jednotného čísla. Nepochopil by, kdybych řekla:  "Počkáš v autě"... Kolikrát jsem to zkusila a on se na mě díval jako na zjevení...

Zaparkuji u vrat, úprkem běžím s taškou tvrdého chleba a starých rohlíků dovnitř. Jako na potvoru tam nikdo není... Nemám čas čekat, až někdo přijde.
Položím tašku na stůl, na papírek načmárám jméno a příjmení a  úprkem běžím zase do auta...
Super rozcvička.
A pak že nesportuji....

Cestou si říkám, že jim z domova pošlu mail, aby se nedivili, kde se tam ta taška vzala....

Jenda to v autě minutku přežil...

Připoutám se a přemýšlím, zda bod číslo 3...a to koupit Jendovi Actimel, je dobrý nápad ...
Při pohledu na uplakaného a usopleného syna vím, že Actimel už koupit nepojedeme.
To počká na odpolední procházku s kočárem..a nebo na nákup pošlu holky.

Na Jendovy otázky:
"Kam jedeme? Kam jedeme? Kam jedeme?!"..tedy mohu odpovědět, že domů...

"Co bude Jeník dělat doma?"...
"Co bude Jeník dělat doma?"...

"Co bude Jeník dělat doma?"...

Vím, co chce slyšet a jaká odpověd musí následovat....
"Jeník si pustí pohádku..."

A v tu chvíli je vidět, jak zoufalství ve tváři mého syna vystřídala úleva...

Bylo to asi 15 nebo 20 minut...dlouhých, nekonečných  20 minut, po kterých se ulevilo nám oběma.

Ještě mám v paměti podobnou návštěvu před několika měsíci, kdy jsem neměla auto... Tehdy jsem potřebovala k doktorce s Eliškou a nebylo hlídání...
Podobnou akci (bez návštěvy Ochrany fauny) jsme absolvovali s kočárem....a byla to nekonečná hodina a půl ...domů jsme vezli vřeštící dítko, které nešlo ničím uklidnit...

Máte-li rádi adrenalin a k tomu velkou představivost, tak si zkuste podobnou akci představit bez kočáru nebo bez auta...
To jsem zkusila 2x v životě...ale na to já nemám...

A taky díky Bohu za auto nebo za kočárek... za jakýkoliv "dopravní" prostředek, kam se to dítě dá na chvilku "přivázat"...