Hračky na provázku

Jeníček si neumí hrát, a tak se společnými silami učíme novým dovednostem.
Většinou se něco naučí, pár dní to "umí", a pak to zase zapomene.

Takhle ho pár dnů bavily na zahradě Tatry.

Měla jsem z něj velkou radost -  naučil se tahat hračku za provázek.

Pár dní ho to bavilo a měl z toho měl radost.

Jezdil s Tatrou okolo domu....

...vozil náklad...

učil se parkovat....

Střídal přitom 2 Tatry, které tu máme ještě po holkách...

...a taky vozil kuličky v traktůrku s vlečkou....

Občas jsem mu vyměnila "náklad", aby měl nějakou změnu.

Vždy, když obešel dům, dostal za odměnu želatinový bonbónek...

Betynka samozřejmě nesměla na zahradě chybět....
Když se jí náhodou povede strčit do dveří tak, že se otevřou, tak se schová do pelíšku a už nechce jít ven.
Jenže Jenda bez ní na zahradě nebude... Kolikrát si myslím, že ji nevnímá, že si jí nevšímá, ale není to pravda.
Pokud Betynka vběhne do domu, tak Jenda okamžitě ukončí svou činnost a už se  k ní většinou nevrátí...
A tak musím pečlivě zavírat balkónové dveře....

Líbí se mi heslo: "Kdo si hraje, nezlobí"...ale  těch chvil, kdy si Jenda hraje, je tak strašně málo...
Vždy je to jen pár minut denně, ale právě proto, že víme, kolik práce a úsilí nás to stojí, proto si jich dovedeme plně užívat.
Kéž by těch "herních chvilek" bylo čím dál víc...