Agresivita a deprese

 Jendova agresivita a moje deprese....

Minulý týden mi nebylo nejlíp.

Možná dokonce nejhůř za posledních 8 let.

Před 8 lety jsem měla "díky svému manželství" regulérní depresi, navštívila jsem tehdy místní (tedy 20 km vzdálené) odborníky - psycholožku a psychiatra. Prosila jsem o antidepresiva a oni mi je nedali.

Ty návštěvy tenkrát byly k ničemu. Ale netvrdím, že "někde" jinde nejsou lepší odborníci, u kterých návštěva stojí za to a kteří mohou lidem v depresi pomoci.

Asi jsem tehdy neměla "štěstí" na lidi.

Až víra v Boha mi tehdy pomohla bojovat s každodenním stresem, naučila mě těšit se z každého dne, všímat si pozitivních událostí v životě a děkovat za to, co mám.

Posledních pár týdnů bylo nějakých náročných...

Před Jeníkem se neschovávaly holky a jejich kamarádky, ale musela jsem i Betynku zavírat do koupelny, protože na něj vrčela a já jsem se bála, že ho kousne.
I když "zatím" nikoho" nekousla. Tipuji, že Jenda bude brzy první...

A minulý týden to na mě "padlo"...

Vím, člověk je občas smutný, trápí ho nějaký smutek či splín, nejde být pořád veselý, ale tohle bylo něco jiného.

Jsem zarytý optimista, a tak naštěstí vím, že podobné dny či hodiny u mě netrvají příliš dlouho.

Protože mám zkušenost s depresí, připomnělo mi to přesně tu dobu před 8 lety.

A věděla jsem, že návštěva odborníků tentokrát nepřipadá v úvahu.

A proto bylo několik posledních článků většinou pozitivních....
:-)

Snažila jsem se soustředit se na to hezké a nevidět to negativní.

Proto jsem NEMOHLA psát o řádění Jeníka, o projevech autismu, o kalamitách u nás doma, o rozbitých věcech, o roztrhaném oblečení, o velké fialové modřině na mém břiše, o terorizování babičky, o roztrženém řetízku a podobných nepříjemných věcech.

...protože by mě to uvrhlo ještě hlouběji do mé nenálady.

Kdybych to napsala a viděla to černé na bílém proložené obrázky, asi bych neměla daleko ke zhroucení.

Ano, tak mizerně mi bylo.

A nikde rameno, kde by si člověk mohl po celodenním boji odpočinout.

Soustředila jsem se proto na ty krásné chvíle... i když to bylo třeba jen 5 minut za den....

5-10 minut klidu oproti hodinám řevu, teroru, agresivity, válení se po zemi, verbální agrese a fyzických útoků mého syna....na lidi okolo i na Betynku.

Dokud to dítě útočí na dospělé, pořád se snažím to nějak zvládat a ukočírovat.

Tchýni s tchánem mohu poslat domů, maminka raději odjela o hodinu a půl dříve domů, než měla v plánu, nebo Jendu odvedu násilím z místnosti.

Ale pokud útočí na své sestry a na jejich kamarádky, tak to moc nezvládám.

Přišlo mi, že je někdy strašně zákeřný....

Jsou-li holky nablízku nebo když jim přijde nějaká kamarádka, tak musím být na 100 procent ve střehu. Nejlepší je, pokud jsou v jiné místnosti než je Jenda a pokud možno za dveřmi, které jdou zamčít, ale to nejde vždy. Někdy mají hlad, žízeň nebo se chtějí na něco zeptat....
Nedávno Jeník praštil kamarádku Elišky jen proto, že vůbec přišla, kamaráda holek švihnul klackem do nohy, Šárku bouchl sázecím kolíkem do hlavy, Elišku uhodil do čela  - jednou nějakou tvrdou hračkou a podruhé porcelánovým hrnkem, který tatínek zapomněl na stole.

Jeník kouše, plive, štípe, kope, s klidem vám přibouchne dveře před nosem, píchá vidličkou do lidí nebo do televize, rozhazuje knihy, hračky nebo prádlo, převrací zahradní nábytek, doma shazuje židle, vysypává koš, s klidem vám přivře ruku do dveří, trhá knihy nebo oblečení, vyrval dřevěné plaňky z plotu, se vším hází - a to doma i venku, na sousedovic děti hází písek, mlátí kamarádky holek a hází po nich písek, kamení, boty, tatínkovi dává hračky do piva nebo do vína....
Betynku 100x za den vysype z boudy, hází po ní hračky nebo ji honí s klackem nebo s nějakou tyčí po zahradě.
Hraje si cca 5 - 10 minut za den a zbylý čas buď sedí u TV, což vzhledem ke své hyperaktivitě dlouho nevydrží, a nebo terorizuje a demoluje své okolí ...

V té chvíli, kdy holky pláčou a tečou jim slzy, ve chvíli, kdy trpí chováním svého bratra, aniž by mu cokoliv udělaly, v té chvíli ztrácím "nervy" - a Jenda dostal 2x na zadek...
Ne, nepomůže to. K ničemu to nevede.
Nechápe.
Žádné poučení ze situace, žádné pochopení, že něco udělal špatně.
Příště to udělá zase.
Veškerý nácvik sociálních situací k ničemu.

Teoreticky to ví a prakticky to nepoužije....
Prakticky se snad chová čím dál hůř.

Chvála Bohu paní z PPP, která tu byla ve čtvrtek a která mě chválila, jak dobře to dělám...a  která říkala, že veškeré nácviky přinesou jednou své ovoce...Hlavně to nevzdávat.

S holkama se snažím o tom mluvit, radit jim, co a jak dělat v případě Jendova útoku....
V poslední době jim občas donesu jídlo a pití do jejich pokoje, aby nemusely jít do obýváku.
I bez fyzické agresivity svého bratra si myslím, že toho je na ně někdy moc....

I já snesu cokoliv, ale NE to, aby ubližoval svým sestrám.

Byla jsem na tom tak špatně, že jsem žádala o radu v APLE, v PPP a objednala jsem si knihu "AGRESIVITA u lidí s mentální retardací a s autismem".
Už jsem ji jednou četla, je čas přečíst si ji podruhé a důkladně.

Ještě bych chtěla absolvovat nějaký kurs Terapie problémového chování, naučit se techniky, jak dítě zvládnout, jak ho chytit nebo zalehnout, je-li ve fázi "agresivního vzteku"..... tak, abych mu neublížila, ale také aby on neublížil ostatním.
Má velkou sílu.
Ještě mu není 5 let, ale už mám někdy pocit, že fyzicky to bude za chvíli nad moje síly.

A tak jsem se ten minulý týden snažila hledat na Jendovi a na jeho chování to pozitivní....někdy mi to připomínalo hledání jehly v kupce sena....
Ale stálo za to to zdokumentovat a říkat si, že to dítě není tak hrozné, jak si zrovna myslím....

A musím říct, že vy, moji milí čtenáři a čtemářky, jste mi nesmírně pomohli.
Vy, vaše komentáře a maily, které mi chodily.

Psali jste mi, jak je Jeníček úžasný, jak se zlepšil,  jaké dělá pokroky a posilovali jste ve mně tu malinkou naději, že to snad není tak strašné, JAK si myslím....a že SNAD někdy bude líp.

Ano, v něčem dělá Jenda pokroky.
Pokroky, které nás oba stojí mnoho energie, času a sil.

Moje depka trvala asi 3 nebo 4 dny.

Teď pevně doufám, že si na mě zase někde za rohem nebrousí své drápky.
V pátek už mi bylo líp. Můj optimismus opět zvítězil.
Už mám zase sílu jít dál...

A teď si říkám, že kdyby to byla jedna deprese za 8 let, tak je to ještě docela dobré skóre, ne? :-)
Při tom všem, co tady člověk denně zažívá....