Je to asi měsíc, co jsme byli u kadeřnice.
Alespoň půl roku nebyl čas, abych si tam došla. Ano, občas přijede moje maminka pohlídat Jendu, ale ten čas využívám na akutní věci - na besídku ve škole, na třídní schůzky, nákupy, poštu, úřady, doktory apod. Na návštěvu u kadeřnice mi nezbýval čas.
A protože už jsem se na sebe nemohla do zrcadla dívat, rozhodla jsem se, že to zkusím s Jeníkem. :-)
Taková "dobrovolná sebevřažda". :-)
Vymyslela jsem plán a s tím jsem kadeřnici po telefonu seznámila...žádní lidé, žádné čekání, žádné mytí vlasů, barvení, foukání ani nic podobného. Prostě JEN ostříhat.... Během 10 minut "musíme" být venku... :-)
Představovala jsem si, že nechám Jendu připoutaného na kočáře, neumí se odpoutat a těch 10 minut vydrží, ne???
Vzala jsem jídlo a lízátko.
Jendu jsem nechala ve vedlejší místnosti (jsou propojené bez dveří) - připoutaného na kočárku, ale tak, aby na mě viděl. Všechno jsem mu vysvětlila, připravila. Říkala jsem si, že v "nejhorším" případě může JEN řvát...a to tu chvilku přežijeme.
Sedla jsem si do křesla. Minutku se bavil jídlem a "kousáním" lízátka. Přece ho nebude lízat, to by mu déle vydrželo a maminka by měla zbytečně klid.
Pak se otočím a on se válel na zemi!! Jak je to možné? !! Nikdy se neodpoutal, až tentokrát. Nově nabytá dovednost mi vůůbec neudělala radost.
A co teď? Odejít v půlce stříhání??? To bych vypadala jako "blbec".... :-)
Zůstala jsem.
Během 5 minut stihl Jenda po zemi rozházet veškeré hračky, pastelky, papíry a 3 druhy puzzlíků, které tam měla slečna připravené pro zabavení dětí....
Málem mě ranila mrtvice, když jsem tu spoušť viděla.
A tak jsem připoutala Jeníka zpět na kočár, klekla jsem si a rychle to s omluvami uklízela.
Zpocená a zničená jsem potom vypadla z kadeřnictví a cestou domů jsem si slibovala, že takhle už NIKDY.
Doufám, že z nás slečna nebyla v šoku.... Psala jsem jí od té doby 2x sms-ku, jestli by nepřišla k nám domů ostříhat Jeníka....
"Pižlám" ho já "za letu"...a nenápadně, když to nečeká, dobrovolně se totiž ostříhat nedá.... a taky to podle toho vypadá....
V létě jsem ho postavila na zahradě na stůl, aby nemohl zdrhnout a počkala jsem, až pojedou okolo popeláři, aby měl zábavu... a "pár šmiky" jsem mu tehdy vlásky zkrátila...
Teď už by to zase potřeboval, tchýně mi říká, že z něj dělám holčičku, ale do kadeřnictví ho v nejbližší době nedostanu.... A sebe možná taky ne...
A fotky nejsou... To bych té slečně z kadeřnictví nemohla udělat... :-)
Já se stříhám sama, protože Štěpán by připoutaný v kočárku rozhodně neseděl v klidu ani minutku, v cizí uzavřené místnosti chytá amok...snese jen obchody....zdar a sílu Esssi z Rodina.cz...
OdpovědětVymazatJo a ještě něco, Štěpíka stříhám, když spí :-) Esssi.
OdpovědětVymazatU nás je stříhání taky horor. Od Lukášových 2let ho stříhala moje kamarádka. Ona je hrozně trpělivá a vždy to nějak zvládla. Na jaře se ale odstěhovala. Když už byl zase zarostlý,tak jsem s nímzajela k mé sestřenici,je to vyučená kadeřnice. Lukáš samozřejmě začal vyvádět,vztekat se. Tak v polovině stříhání se sestřenka rozhodla,že už dál pokračovat nebude. Prý má strach,že by mu něco uděla. No mě bylo v tu chvíli do breku. Potom sem ho doma nenápadně u televize trošku doupravila. Volala jsem té kamarádce a ona za pár dní přijela L. ostříhat,ikdyž to má docela daleko. Slíbila,že ho bude i nadále stříhat ,ale musím si to sní domluvit hodně dopředu. Díky za ní.
OdpovědětVymazatAgnes
Mladou zase stříhala babička při našich občasných návštěvách.Ze začátku to šlo jedině při koupání ve vaně.
OdpovědětVymazatTak u nás je stíhání pohodička:-)Jsem sama kadeřnice,takže Justy je tak nějak od mala zvyklá,že ji 2x do roka stříhám a bere to jako zábavu,ale samo že nechce moc posedět,to asi žádné dítě...no a sebe stříhám sama:-)
OdpovědětVymazat