Nevydařená procházka

Začínám děkovat Bohu, že bydlíme v tomhle malém městečku.

I když celých 15 let je mi smutno po mém rodišti na Moravě. Jenže to je docela velké město a nevím, jak by tam Jeník fungoval.

Když jsme cvičili 2 roky vojtovku, "nadávala" jsem, že bydlíme v takové "díře" a že za pořádnými doktory a na rehabilitace musíme i 70 km daleko... To dojíždění třeba každý týden - s malým uřvaným miminkem - bylo docela vyčerpávající....

Ted je to asi poprvé, kdy z maloměsta mám radost.... A to se často vydáváme nikoliv do centra, ale úplně na druhou stranu.... Někam, kde potkáme jen zvířátka a pokud možno minimum lidí....
Včera odpoledne se nám vycházka nevydařila....

Jenda ušel asi 150 metrů v naší ulici... Házela jsem mu balónek a on do něj vesele kopal...
Ale potom stál u jednoho domu dědeček se 2 vnuky.... Ti jezdili na lopatách z těch velkých hromad sněhu....
Ani se na Jeníka nedívali, jak byli zabráni do hry a já jsem si říkala, že TO zvládneme....
Nezvládli jsme.

Jenda se zastavil, začal řvát, pak si klekl do sněhu, ječel a schovával se za míček....
"Bojím kluka, kluk je zlej, bojím pána...."
Pokud si nás do té doby nevšímali, tak ted jsme vzbudili jejich pozornost....

Kluci se otáčeli, dívali se na Jeníka a ten se mohl zbláznit.
Odmítal si stoupnout, natož udělat pár kroků pěšky....
Nabízela jsem mu svoji ruku....ale za ruku chodí minimálně.... takže ani to nezabralo....
Snažila jsem se odvést pozornost...a nic....

Tak jsem ho popadla....posadila na kočárek a myslela jsem, že se v bezpečí svého kočárku zklidní...nestalo se tak.....
Tlačila jsem kočárek neodklizeným sněhem ještě asi 200 metrů, ale Jenda ječel dál....
Takhle naše procházka neměla žádný smysl.... Jak jednou začne řvát,  tak už je zle....

Tak jsme se po chvíli otočili a jeli jsme domů....
Pár minut jsme strávili na zahradě a potom už jsme museli jít domů.... pohádka, dudlík a deka...to je to, co Jendovi chybělo....
A pevně doufám, že další procházka bude lepší... :-)