Reakce na mé povídání.....

Přišel mi mailem dlouhý a duši hladící dopis...jako reakce na mé nedávné povídání: "Neměla by sis Jeníčkem kazit své mládí" ....
A se svolením autorky tu dopis uveřejňuji....

Vážená paní Marcelo, milá přítelkyně Marcelko, děkuji za Váš nádherný dopis.

Ty úvodní dva vzkazy dokážou člověkem otřást, to chápu. Ovšem jsou také silným impulsem si to v hlavě srovnat. Co je smyslem života? Kdy druhý člověk může  pomoci? Co je dobrý život? Přesně tak se ptáte Vy a stejně dobře si odpovídáte. Smyslem života vyspělých lidí  (a těch na Zemi není hodně, ti žijí v ústraní) je najít cestu k Bohu, učit se, odžít si karmu, nezadělat (to je ošklivé slovo) si na další a splnit poslání, se kterým sem přišel.

Život na Zemi není procházka růžovou zahradou a kdo tohle čeká, nedočká se. Ale může být poklidný a radostný. To, když člověk bez protestu přijímá události, které přicházejí. Protože ví, že mají smysl. Narodí-li se mamince dítě, pak si ji vybralo, protože vědělo, že s její pomocí svůj náročný život zvládne. Když tohle žena ví, ani ji nenapadne odložit své dítě do ústavu.

Kdo tvrdí, že v rodině, příbuzenstvu vládnou ideální vztahy, mýlí se. Pokud manželství není duálové, a takových je minimum, tak i tam to skřípe. Ale vztah je třeba vydržet, protože jinak, v některém dalším životě se bude opakovat v horší verzi. Jako jste to udělala s případě s Jeníčkem, tak i v partnerském životě je potřebné stavět na drobnostech, radovat se z hezkých okamžiků, určitě jsou. Můj manžel říká – já když něco potřebuju, tak si poručím a udělám to sám. Nespoléhá se na ostatní, tak je moudrý. Četla jsem vyprávění jednoho zralého člověka, byl neprávem vězněn, dostal se do izolace, kde se objevil paprsek světla jednou denně. Těšil se z něho a radoval se, že není v opravdové samotě, protože s ním žil - šváb. Zabýval se jím, vyprávěl o tom s takovým humorem a laskavostí...

Váš chlapec byl nepohyblivý? Vůbec jsem to na něm nepoznala! Láskyplná náruč partnera chybí, píšete. Ale znáte pohlazení krásným textem, možná nadčasovou hudbou. Máte přátele, doufám, že i já k nim patřím. Rodina je karmická, tam je třeba pokorně pracovat a na její fungování vynaložit veškerou svoji energii. Ale nebudete vysílena, právě za takový postoj Vám bude energie vrácena, dostanete jí víc, než kolik jste jí vydala.

Z Vašich dcerušek čiší klid, radostnost jejich dětství, ony svého brášku berou takového, jaký je. On se k nim narodil, patří k nim i k jejich mamince. Mají vkusný, krásně a s citem zařízený domov, znám ho ze snímků, které mi občas posíláte.

Nevracejte se k tomu hrubému necitlivému mailu. Napsala ho nevědomá osoba neznající řád života a stála při ní horda temna. To je rafinovaný způsob, jak Vás svést z cesty. Já být Vámi, bych takový mail vymazala a občas za adresáta poprosila, ať najde cestu k Bohu. Takoví lidé jsou nevědomé nástroje Tmy.

Vaše texty, které publikujete, nesmírně pomáhají maminkám se stejným osudem. Tady platí, čím hůř, tím líp. Čím náročnější scénu popíšete, tím víc jim pomůže, že i jiná maminka bojuje.

Ovšem ti, kteří mají život snazší, takové texty číst nedokážou; přiznám se, že i já občasné popisy hrůzy, které zažíváte, nejsem schopná dočíst do konce. Pak si nevědomé ženy mohou říct, že to není k vydržení. Ten pohled druhého je vždycky takový. Sama si pamatuji, jak jsem v prvním ročníku vysoké školy přijela nešťastná domů, že mi nejdou analytická praktika, že mi žádný chemický důkaz nevyšel a že ho asi neudělám. Druhý týden jdu od autobusu a rodiče čekají před vraty. Sedni si, řekl mi otec, dohodli jsme se s maminkou, že budeš moci ročník opakovat. Nerozuměla jsem mu. No kvůli praktiku, řekl. Ale já ho mám za jedna, divila jsem se. Takže rodiče se týden trápili, řešili negativní situaci, ale já měla šanci ji řešit a také vyřešila. Začala jsem se opravdově a systematicky připravovat a všechny další důkazy vzorků byly bez jediné chybičky. Tím chci říci, že Vy ze sebe na papír dostanete onu hrůzu, která Vás chvilenku držela pod krkem, ale pak Vás posílí jiskřičky v Jeníčkových očích a jeho klid a mír, který také zažívá – Láska Boží se snaží, abychom všichni na Zemi prožili krásu. Ti druzí se v tom vyřčeném nebo popsaném mohou jenom babrat.

Jenom nevědomý člověk si myslí, že autistické dítě je nebezpečné a zlé. Je to, stejně jako my, Boží dítě, i ono je zahaleno Jeho láskou a určitě o ní ví. Jen o ní neumí vyprávět. Ale tohle Vy na svém synáčkovi občas zahlédnete a to Vám dá sílu ve své práci, ve svém poslání, pokračovat dál.

Milá paní Marcelko, mé známé umíral syn na drogy. Utekl několikrát z léčebny. Dovede si představit tu trýzeň, kterou zažívala, když zjistila, že fetuje, když se s ním děly všechny ty věci? Dnes je to žena opravdově věřící a s pomocí Boží, kterou téměř fyzicky vnímá, se začíná vše měnit. Bez ústavu, léků a odvykacích kúr. Děje se to díky statečnosti matky, jejím vědomostem a spoluprací s Božím světem. Právě ona žena mi řekla, že v začátcích svého utrpení viděla film Mela Gibsona o posledních hodinách Ježíše. Já nemohla zhlédnout ani ukázku, jak byla drastická. Ona prý však seděla a dívala se na celou tu hrůzu. Že jí pomohlo sledování utrpení, ale také statečnosti člověka, který byl nevinný a přesto, z lásky….. Má Krista stále před očima, je její vzor. Ostatně Kristus je i můj vzor.

Váš odstavec „Co mi to dalo? Spoustu….“ je dokladem pochopení cesty životem. Ano, máme se učit trpělivosti, toleranci, pochopení, bezpodmínečné lásce a úctě ke každému člověku, máme poznat, že to Boží jiskra v nás je zárukou věčného života a krásy každého člověka. A že se vyplatí ji hledat. Vy nepochybujete, že ji v sobě má Jeníček a určitě ji časem znovu dokážete najít i ve svém pracovitém urostlém manželovi. Vždyť Vy byste časem mohla pár hodin denně pracovat v poradně!

Ano, lidský život znamená žít současností. Umět se radovat z drobných všedních věcí.

Milá paní Marcelko, ano, Boží režie pro Vás vymyslela tu nejdokonalejší školu; plni lásky jste Vy a karmická rada připravovali Vaši  misi. Nepochybuji, že ji zvládnete. Na jedničku, říkám jako bývalá učitelka.

Obejměte za mne Vaše dcerušky, pozdravujte svého manžela a usmějte se za mne na svého statečného synka. Víte, jak on byl nebojácný, když věděl, jak bude jeho fyzické tělo fungovat a přesto s odhodláním do toho šel? Že Vám nebude schopný vyznat lásku a přesto všichni tam nahoře doufali, že jeho maminka to bude vědět a dokáže ho životem vést.