Před pár lety jsem od kamarádky levně koupila auta Bruder po jejím synovi.
Už tehdy jsem měla v plánu schovat je pro Jendu.
Občas nějaká součástka někde chybí nebo je něco ulomené, ale nám to nevadí. Na nová auta bych neměla peníze, a tak jsem byla ráda za nákup "ojetých" strojů.
Auta ležela dlouho na půdě.
Jeníčka hračky nezajímaly. Párkrát jsem nějaký kousek z půdy donesla a zjistila jsem, že Jenda na to "nemá" a zase jsem je nesla zpátky.
Tentokrát to bylo lepší.
Iniciovala jsem hru a Jenda se hezky přidal. S podobnými rituály jako vždycky.
Mám pocit, že se učíme pořád dokola to samé. Jenda to umí pár dní a pak to zase zapomene.
Auto ho zajímalo jeden den a od té doby tu jen leží. I proto jsem ráda, že jsem hračky koupila za zlomek ceny, alespoň mě nemusí mrzet, že to Jendu nezajímá.
Nedávno jsem měla možnost několik hodin hlídat tříleté dítě.
Byl to úžasný pocit.
To dítě na mě nádherně reagovalo, usmívalo se, komunikovalo i očima, nenadávalo mi, neječelo, neválelo se po zemi, nic po mně neházelo a i když toho moc nenamluvilo, tak jsme si perfektně rozuměli.
Když si mi vlezlo SAMO od sebe dobrovolně na klín, opřelo si hlavu o můj hrudník a probíralo se ručkama v mých vlasech, tak jsem měla slzy na krajíčku.... tohle JENDA NIKDY neudělal.
Ani Eliška. Nejspíš ani Šárka.
Ten rozdíl oproti Jendovi byl tak markantní.
Musím říct, že mi z toho v tu chvíli nebylo moc dobře, ale byla jsem vděčná za možnost SLEDOVAT, jak si hraje "normální, zdravé" dítě.
Byla jsem vděčná za to, že si smím alespoň na chvíli pochovat "cizí" dítě, pomazlit se s cizím dítětem.
Ač mám tři děti, tak tohle jsem téměř nezažívala. Mí dva autisté o kontakt nestáli a Šárka měla tu smůlu, že se narodila jen 17 měsíců po Elišce a nebyl na ni (při péči o náročné, hyperakticní dítě s AS) čas.
Večer si ten malý andílek zul botičky a vlezl si ke mně do postele. Přiikryl si nožičky a lehl si vedle mě.
Vložil svou ruku do mé a s úsměvem se na mě DÍVAL.
A kdyby jeho rodiče nepospíchali domů, byl by takhle i usnul...
Už je to pryč. Ty smutné myšlenky jsem zahnala a zůstala jen vděčnost.
Vděčnost za ten nádherný pocit - vidět, jak dítě "normálně" reaguje na jakékoliv projevy, na hru, na doteky, na slovní "pokyny".
Vděčnost za to, že i Jenda se lepší.
Jde to pomalu, jde to těžce, ale jde to.
Amélie, Jenda dělá pokroky!!! Váš blog sleduji cca 6 měsíců, ze začátku jsem projela staré příspěvky a rozdíl je opravdu markantní, je to úplně jiné dítě než před 2 lety! Vy to možná tak nevidíte (co máme denně na očích není tak zjevné), ale je to skutečně tak. Já vím, jde to asi krapet ztuha a není to jako třeba u toho tříleťáka, kterého jste hlídala (to ale nebude nikdy), ale člověk vždycky musí vycházet z možností, které má! A Vám dohromady to jde skvěle. Vydržte, má to smysl!!! Pozdravy posílá Zuzka
OdpovědětVymazatDěkuju. Ano, před 2 lety to byla tragédie, teď je to mnohem lepší, i když to stále hezky skřípe.
VymazatSouhlasím, Jeníček dělá obrovské pokroky! Je to chytrý a bystrý kluk. :-) A Vy úžasná máma. :) A i když je Jedna "jiný", je svůj a dokonalý. I když po svém. :-)
OdpovědětVymazatMarcelko, posilam pohlazeni a obejmuti...Krasny clanek, kresne fotky, hodne emoci...Mojkam, si uzasna...♥♥♥
OdpovědětVymazatDěkuju:-)
VymazatVíš Marci, oni jsou mazliví aspergeři a nemazlivé " běžné " děti.
OdpovědětVymazatMůj AS Peta se třeba jako malý mazlil. V období 16 - 18 let nesnášel žádný dotyk. A teď si zase přijde dát hlavu na mé rameno a občas se nechá obejmout.
Prostě to pomaloučku, polehoučku zkušej s Jeníčkem.
S Eliškou.
A Šárku obejmi Ty sama a první.
Míša
Vím. U Elišky to nikdy moc nešlo, u Jendy však mám občas pocit, že to někdy půjde. Šárku taky denně obejmu, jen o to jako správný puberťák už nestojí.
Vymazat