V obchodě za rohem

Včera jsem zažila jeden z dalších zázraků.
Nejdřív jsme s Jeníčkem vyvenčili Betynku.

Pak jsme chvíli (pár sekund) sledovali cvrkot na silnici. V ulici nám staví kruhový objezd a Jenda je kluk zvědavý.
Vůbec se mi tahle "komplikace" nelíbí a to byste měli vidět toho zmatku, když řidiči neví, "která bije"....

Včera se Jeníček po dlouhé době zase odhodlal vyjít dál než jen před dům.

Došli jsme k obchodu ve vedlejší ulici.
Zeptala jsem se Jeníčka, zda zůstane venku s Betkou, nebo jestli půjde do obchodu se mnou.
Myslela jsem si, že počká venku, ale asi by se tam sám necítil bezpečně. Když čeká v autě, to je něco jiného, ale sám venku být nechtěl.

Poprvé po 8,5 měsících, kdy bydlíme v B., šel se mnou do tohoto obchodu. Jindy vždy raději počkal doma s holkama nebo s asistentkou.

V obchodě naštěstí nikdo nebyl, tedy kromě prodavačky v koutku uzenin a paní u pokladny.
Učím Jendu, aby si VYBRAL, co by chtěl. Vím, že ve stresu mnohé pracně nabyté znalosti zase ztrácí.
Třeba nebyl schopný pozdravit, což jinak v domácím prostředí dávno zvládá.
Ale vybral si sám mezi rohlíkem a houskou, i když mu to chvíli trvalo a už už to vypadalo, že rozhodnout budu muset já.
...a mezi bonbóny si vybral Beskydky. Pro někoho "obyčejná a prostá" věc, něco, co zvládne roční nebo rok a půl staré dítě, pro nás neuvěřitelný pokrok.

Jenda mi v obchodě nenadával, neutíkal, neválel se po zemi, neječel ani nelezl po výškách...jako dlouhé roky předtím.

Dokonce odnesl šlehačku do košíku.

Na nákupní vozík se bál sáhnout a dvakrát se za mě schovával před prodavačkou, ale přežil...a v klidu.
Vzala jsem jen to, co má rád - rohlíky, šlehačku ve spreji, banány a Dobrou vodu s příchutí jahody, kterou má teď v oblibě.
Pak jsem mu ještě dávala vybrat u čokolád a sušenek, ale tady už toho měl dost a chtěl domů.
Cestou uličkou vedoucí k pokladně vykukoval zpoza mě, zda se na něj nedívá pokladní, ale ujistila jsem ho, že je všechno v pořádku, že zaplatíme a půjdeme ven.

Za odměnu si u pokladny mohl vybrat hopíka. Bál se promluvit před pokladní a schoval se za mě.  Omluvila jsem se paní pokladní a vysvětlila jsem jí, že syn je autista a bojí se lidí. Poprosila jsem ji, zda smím s krabicí hopíků popojít kousek dál a otočit se k Jendovi. Šeptem jsme spolu vyřídili výběr míčku.
Zaplatila jsem a šli jsme ven za Betynkou.

Jeníček měl ze skákacího míčku velkou radost a domů si ho nesl jako poklad.

U babičky už má dva jiné, tak si je přidá do sbírky. I Eliška je sbírala, když byla malá...

Když jsme vyšli z obchodu, tak jsem počítala na prstech, kolik měsíců už tu bydlíme, abych zjistila, že po 8,5 měsících se Jeníček odvážil jít se mnou nakoupit do obchodu vzdáleného 5-10 minut chůze od domu.
Je skvělý. Ani neví, JAK moc mi včera udělal RADOST. Byla jsem v tu chvíli šťastná jak malé dítě a neuvěřitelně pyšná na svého syna, protože vím, JAK moc to pro něj bylo těžké.
A jak moc času, energie, sil a nácviků nás tohle stálo.

Je vidět, JAK se Jeníček pomalu lepší a JAK rozkvétá, když lidé okolo respektují jeho úzkosti, jeho strach a jeho rituály.
Někdo mohl před rokem, dvěma či třemi vidět "nevychovaného spratka" válejícího se v obchodě po zemi a někdo viděl malého ustrašeného kluka, který se bojí lidí.
Vždy záleží na úhlu pohledu.
Neodsuzujte proto druhé, i když si myslíte, že to, co vidíte, je projev zlobení, rozmazlenosti nebo špatné výchovy. Může tomu být úplně jinak.

Cestou domů jsme malou chvilku mrkli na písmenka na značce, Jenda už toho měl dost a chtěl domů.

A tak hurá do bytu k Jendovým rituálům: k pohádkám na DVD, ke stavebnici Magformers a k iPadu.

Stavební práce okolo naší bytovky stále pokračují. Všude je bláto a nepořádek. Už aby to bylo za námi...