Jeníček se učí jíst příborem

V sobotu jsme šli k babičce na oběd.
V neděli měla Šárka narozeniny, tak nás pozvala na oběd a holky na zákusek.

Jenda šel od auta způsobně za ruku. Někdy vypadají jako andílci, že?

Příchod k babičce a dědovi Jeníček zvládl v pohodě. Těšil se na bramborové knedlíky. Maso ani zelí nejedl, ale nevztekal se, že mu to děda nandal na talíř.
Řekla jsem mu, že to jíst nemusí, ať to na talíři nechá a on to tak vzal.

Pokoušel se krájet knedlíky a byla radost i legrace se na něj dívat, jak s tím zápasí. Ale snažil se statečně.
Knedlíky byly tak měkké, že se (naštěstí) hned rozpadaly.

Po obědě si chtěl Jeníček hrát s hopíkama - jako vždy u babičky. Má tam na ně speciální krabičku.

Ze  hry měl velkou radost a nadšeně poskakoval.

Je to krásný pocit - vidět ty děti pohromadě a spolupracující, i když je to jen občas a pár minut.

Pak Jenda začal zlobit Šárku, kopal a prskal na ni.
Okřikla jsem ho a Jeníček se běžel schovat do ložnice pod sušák.

Asi deset minut usedavě plakal a tekly mu slzy.
Nechala jsem ho být. Kopat ani plivat nesmí.

Brečel čím dál víc a chtěl jít domů. Sám se zklidnit většinou neumí, potřebuje NĚJAK odvést pozornost.
Někdy se to podaří, jindy ne.

Snažila jsem se ho uklidnit pohádkou na DVD, polštářkem a čuníkem, ale to nezabralo.

Až po nějaké době se nechal ukecat na tradiční sobotní pohádku ve 13:05 h.
Vydržel se (s hyperaktivními přestávkami) dívat asi čtvrt hodiny a já jsem tak měla čas na kávu, na relaxaci v křesle a na knihu, kterou mám rozečtenou asi půl roku.
Jenda už (konečně) pochopil, že pohádka sice v sobotu je, ale že je pokaždé JINÁ. Dřív vyžadoval vždy tu samou a nešlo mu vysvětlit, že dávají pokaždé jinou.

Pak už se i Eliška dvakrát zeptala, kdy půjdeme domů, a tak jsem dopila kafe a jeli jsme.
Nakonec to dobře dopadlo, za což jsem byla moc ráda.