Proč si nerozumím s vrstevníky?

Proč si nerozumím s vrstevníky? Pohledem Aspergera....

Především proto, že si s nimi nemám co říct.
A taky proto, že mě považují za něco podřadného, protože mám jiné zájmy, jiný vkus, jiný pohled na život.
Nedokážu si s nima povídat o tom, co je zajímá, je pro mě nepochopitelné, jak se o tom můžou pořád bavit - př. kluci, sex, móda (jejich šílená), facebook, malování, cigarety, diskotéky...a neustále mluví sprostě a to mi děsně vadí.

Vždycky jsem byla raději stranou, nezapojovala jsem se do jejich aktivit - některá skupinka si hrála na školu, jiní stavěli ze stavebnice a nikdy by mě nenapadlo za nima přijít a hrát si taky.  Myslela jsem si, že mě tam nebudou chtít. A ani jsem si nechtěla hrát s cizími dětmi. Když začala do školy a do družiny chodit moje sestra, tak jsem si hrála s ní. Buď jsem si ve družině četla nějaké tenké knížky s velkýma písmenkama nebo jsem si kreslila - a to jsem chtěla pořád dokola tu samou omalovánku (pták s kytkama) a učitelce to hrozně vadilo a odmítala mi to vytisknout, že si mám najít něco jiného, že nemůžu kreslit pořád to samé.

A pak jsem si hrála s o čtyři roky mladším klukem stolní fotbal, ale ten nebyl cizí, ale byl to syn máminy kamarádky, kteří k nám chodili často na návštěvu domů. Znali jsme se z Dětského centra.
Ti malí měli stejné zájmy jako já, tak jsem si radši hrála s holčičkama z první a druhé třídy (cca o 7 let mladšími) - hrály  jsme si s panenkama,. kreslily jsme si ap... Protože měly stejné zájmy, protože měly rády to, co já a mohla jsem s nima povídat o tom, co chtějí oni i já.

Vrstevníci na základce mě nesnášeli, protože já jsem byla ta chytrá, učila jsem se, nedělala jsem to, co oni, brali mě jako třídního donašeče, říkali mi, že jsem žalovníček....
Neuměla jsem a nechtěla jsem se zapojit do rozhovoru s nimi, raději jsem šla o přestávce na záchod nebo jsem chtěla mít službu a mazat tabuli, abych se nějak zabavila. Což se zase nelíbilo učitelce.
Ze základní školy jsem odešla o měsíc a půl dřív kvůli šikaně, odmítla jsem mezi ty příšerné děti, které mě nenávidí a pomlouvají, chodit....

Na střední školu chodím hrozně nerada, i když raději než na základku, tam jsem se strašně bála chodit. Bojím se i teď, ale vím, že jsou tam učitelky, které mi pomůžou, když budu něco potřebovat, když mi někdo bude něco dělat, nebo když mě někdo bude trápit. Na základce jim to bylo jedno a nikdo z učitelů mi to nevěřil.

I nadále se nestýkám s vrstevníky, nikdo ze třídy za mnou nechodí, nikoho z nich nepovažuji za kamarádku, nestojím o ně a oni o mě taky ne. Nezajímají mě. Mají jiné zájmy a jiné názory snad úplně na všechno.
Zato jsem ráda, když za mnou na návštěvu přijede párkrát za rok 11-letá kamarádka z bývalé školy a hrajeme si spolu. Není tak zkažená jako ty holky u nás ve škole.